Atomic Rooster - Made in England (1972)

K prvnímu seznámení s kapelou Atomic Rooster mi bylo doporučeno album Death Walks Behind You jako jejich nejreprezentativnější vzorek. Díky němu jsem získal o kapele dosti zkreslenou představu a tento výrobek pokládal za výkladní skříň jejich tvorby. Automaticky jsem předpokládal, že i ostatní alba budou modelovaná z podobné hlíny. Velice dobře si vzpomínám na zápolení které jsem s nahrávkou zažíval a když už nebylo zbytí nahrál ji dokonce do auta abych vyzkoušel podprahové vnímání. Žena si spokojeně vískala u úvodní depkárny a se mnou ta hudba ne a ne pohnout. K atomovému kohoutovi jsem si cestu proklestit nedokázal.

Desku jsem prodal a na kapelu na několik let zapomněl. A byla to opět osoba mě blízká, která začala jejich jméno znovu skloňovat častěji. A tak začalo druhé a intenzivnější samostudium A. R. Při důkladném pročítání jejich biografie a průzkumu napříč diskografií přišla nadějná a velká změna. Tu zapříčinilo jméno Chris Farlowe. Tento vokální titán zanechal obrovitý otisk v kapele Colosseum a vlastně mě přivedl zpět na cestu k Atomic Rooster. Dnes už mám jejich základní pětku dávno v malíčku a nakonec jsem přišel na chuť i schizo vzorku, o kterém byla řeč na začátku této recenze.

Ale je to právě album Made in England které patří v jejich katalogu k mým nejoblíbenějším a pokud bych kapelu doporučoval, byla by tahle deska tou první. Možná nezaznamenává ducha kapely na milimetr přesně a není tolik originální jako její předchůdci, pro mě ovšem skýtá daleko větší emoční kouzlo.

Atomic Rooster zaznamenali každým svým dílem určitý stupeň vývoje a právě s Farlowem se pohnuli směrem k funky a jazzu. Začali pracoval se styly do té doby pro kapelu vesměs cizími. Přidali dechy čímž písně dostali křídla, zmizela zatěžkanost a především Farlowe byl zpěvák k nezaplacení. Hlasový fond Johna Du Cann leží v jiné rovině a ne každému dokáže jeho "zkuhrání" fascinovat. K temné, na hammondech postavené hudbě produkované kapelou ve svých začátcích padne. Zde je to ovšem PAN zpěvák Chris Farlowe kdo táhne atomicky k nebeským výšinám.


První dvojice skladeb Time Take My Life a Stand By Me jsou doslova exploující hitové nálože. Jsou velmi muzikální a voní jazzem. Ric Parnell je výborný bubeník a svým hravým stylem vytváří šibalské pohyblivé obrazce uvnitř. Kapela se nebojí experimentů s dechy a nechává je výrazně ve svých kompozicích promlouvat. Písně působí značně hravě, posuďte sami například takovou Don't Know What Went Wrong. Soulové tvary jsou vtěleny do skladby Never To Lose a překlápí píseň mezi nejlepší kompozice kapely vůbec. Farlowe naprosto exceluje, v každé skladbě, v každičké minutě, vždy si urve kus místa pro sebe.

Na Atomic Rooster mám rád tu proměnu a stylotvornost, se kterou dokázali začátkem sedmdesátých let promlouvat ke svému okolí.
Méně psychedelie a větší přítlak k jazzu i plastičtější výrazové charisma, takové je Made in England, jedno z nejzajímavějších alb sedmdesátých let.






reagovat

northman @ 29.01.2018 08:39:53
Atomic Rooster je trochu opomíjená kapela, podobně Budgie, Groundhogs a další. Mám radši alba Atomic Rooster a Death Walk Behind You, ale tahle deska je rovněž výborná, navíc původní vydání mělo originální obal z džínsoviny v různých barvách (modrá, červená, hnědá), tehdy jsem vlastnil album v hnědé džísovině, které jsem neprozřetelně na počátku devadesátých let prodal. Díky za pěkné čtení.

Jarda P @ 29.01.2018 11:44:07
Made In England je deska, prostřednictvím které jsem se na gymplu seznámil s Atomic Rooster a je dodnes moje jejich nejoblíbenější. Chris Farlowe je posunul na vyšší úroveň a i když je zde kytara hodně upozaděná, rytmicky je to velmi rozmanitá a nápaditá deska. Bohužel následující Nice´n´Greasy už zdaleka nedosahuje stejné úrovně.

Balů @ 29.01.2018 15:47:38
Zdravím horyno.
Jak jsem si přečet v Tvé recenzi, každý překonáváme nějaké své limity při
vstřebávání nových neznámých desek.
Já to měl naopak. Nejdéle mi trvalo dostat se do nálady Made in England.
Což se povedlo, ale zpočátku mne mátlo, že už to vlastně není hardrocková deska.

S albem jsem se seznámil někdy v roce 1975 na sešlosti u známých.
Pamatuji se, jak jsem domů nesl půjčená 4 alba docela různého stylu.

Fleetwood Mac-The pious bird...
Lucifer s Friend-First album
The Greatest Show On Earth-The Going s easy
a právě Made in England v zelené džínovině

A dodnes mám všechna rád.

horyna @ 30.01.2018 07:20:42
Mám tuto desku v remasteru a na obalu je modrá džinovina. Byl jsem překvapen když mi tenkrát cd došlo s tímto přebalem, jelikož jsem čekal právě toto barevně vyvedené kohoutisko.
Pánové díky za vaše podněty a názory a Balů tobě za novou inspiraci, jdu hledat jakési Greatest Show On Earth - co jsou zač???

Antony @ 30.01.2018 07:38:27
The GREATEST SHOW ON EARTH si rozhodně poslechni, obzvláště album Horizons je skvělé. A stejnojmennou skladbu považuji za jednu z nejlepších artrockových kompozic, které kdy vznikly. Skupina patří mezi další zapomenuté klasiky, které je nutno objevit...

northman @ 30.01.2018 11:32:08
horyna: zdravím, tady si můžeš Horizon stáhnout >> odkaz

horyna @ 30.01.2018 20:39:51
Chlapci ještě jednou díky za tip, zkoušel jsem na YT a opravdu dobrý

Album Made In England jsem dostal z Anglie relativně začerstva na přelomu let 1972 až 1973. Teta sice byla žádána o Death Walks Behind You, ale chtěla mi udělat radost a poslala mi jejich aktuálnější album, které nikdo v mém okolí tehdy neznal... Od prvního poslechu jsem si ho oblíbil a patří mezi stále obdivované v mé sbírce jako tehdy před lety.
Bylo zvláštní tím, že nemělo klasický obal, ale bylo v bílé krabici zabalené v džínovém denimu. Mezi ostatními deskami vršenými ve skříni jsem najednou nevěděl, jak s ním naložit...
Po dalších personálních změnách kapela získala novou tvář. Vedle heavy rocku do jejich hudby vstoupilo rhythm and blues, trochu jazz a soul, které prezentoval především vynikající zpěvák Thunderbirds a Colosseum - Chris Farlowe. To byla velká posila na pěveckém postu. Farlowe je zrodu těch zpěváků, kteří jsou schopni zpívat náročný soul a vypjaté rhythm and blues jako jejich černošské vzory. Podobně jako David Clayton-Thomas, Joe Cocker nebo i Roger Chapman...

TIME TAKE MY LIFE - bzučivý riff na elektrické piano a zvolna tikající činely a následně se přidávají další nástroje, včetně dechové sekce a smyčců. Dramatické téma se v harmonii stále snižuje dolů a pak nastupuje výtečná rytmika podporovaná congy a dává znát svou útočnost, včetně vstupu protahovanou tónů kytary a výtečný hlas Farlowa. Tohle už není tradiční hardrock, ale odlitek soulu a jazzu v moderním hávu a Craneovy klávesy se živě vkliňují do tématu. Zaujme i perfektní aranžmá, na které spolupracoval i slavný Paul Buckmaster. Famózní smyčce dodávají dramatickou atmosféru. Výborný vstup do tématu!

STAND BY ME - úderný nástup klavíru. Crane dokazuje, že je stejně suverenné na klavr, jako na hammondky. Bolton aplikuje wah wah pedal a prošlapuje jej důsledně v rytmickém metru. Parnell je skutečný mistr hry na bicí nástroje. Asi nejlepší bubeník, který zasedl v kapele vůbec. Opět je zde velká příležitost pro Farlowa, který zpívá s velkým emocionálníám nábojem doprovázen výtečnými sbory. Trubkové fanfáry výtečně zapadají a jedině v téhle skladbě můžeme zaregistrovat živou baskytaru hostujícího Billa Smithe! Soul s rockovými prvky jako zvon!

LITTLE BIT OF INNER AIR - bicí nástroje rozjíždějí zvláštní, až psychedelické téma. Čarovné tajemno přeznívajícího klavíru a aplikace různých percussion a kouzlení na zkreslenou elektrickou kytaru. Skladbu si Parnell nejenom sám napsal, ale také si ji i sám zazpíval. Bolton v mezihře vystaví zajímavé kreativně barevné kytarové sólo. Pekusivní zvuky se závěrečným výkřikem skladbu ukončují...

DON´T KNOW WHAT WENT WRONG - je to opět soulové tma výtečného Farlowa a Crane sází úderné klavírní akordy "jako z partesu". Jsme svědky zajímavých rytmických obratů, které se do tématu zařezávají velmi účinným způsobem. Podmanivé a zemitě úderné. Kytara se prolíná i s elektrickým pianem a emocionálně uchopeným jedinečném zpěvem. Nádherné aranžmá!

NEVER TO LOSE - kytarové kresby s klavírním doprovodem a polyrytmickými breaky Parnella a s vroucným vokálem Farlowa. Do skladby vstupuje Bolton s kytarovým sólem preparovaným wah wah pedálem, ale i dalšími playbacky, na čemž stojí celá architektura kompozice s akcentovanými akordy. Mechanicky opakované téma dodává správné napětí až do závěrečné katarze...

INTRODUCTION - soulový úvod v černošském duchu, až pojednou se záznam v nečekaném rozpoutání ohýbá a láme (jakoby při přehrávání byl vypnut elektrický proud a přístroj se přestal otáčet)

BREATHLESS - a pak už se rozbíhá ďábelská jízda. Crane řádí na klaviaturu koncertního křídla jako ďábel, stejně jako Bolton, který zde dostane příležitost k syrovém sólu a samozřejmě Parnell uhání se svou bicí soupravou v šíleném rytmu vpřed. Mezi tím se téma prokreslují nádhernými klavírními tématy, které dokazují, že Crane je studovaný hudebník a klavírní techniku má výtečně osvojenou. Velmi emocionální skladba po všech sránkách a pak vstoupí do tématu sólo na hammondky - stejně výtečné a kreativní jako na klavír. Člověk musí smeknout před takovým muzikantstvím. Je plnokrevné a živočišné v každé slova smyslu a prokazuje oddanost hudebníků k tématu. Famózní!

SPACE COWBOY - další silný přídavek na albu, v němž se rockové téma osvěžuje studiovou elektronikou a Crane zde aplikuje i syntheszer A.R.P., vyťukávání tónů na klavíry a unisona s kytarou a následný atack rytmiky je pojat ve velkém stylu, včetně čarovných přiškrcených výkřiků z pozadí. Bolton hraje vedle elektrické i na akustickou kytaru a dodává písni na barevnosti...

PEOPLE YOU CAN´T TRUST - nádherný blue-eyed soul za doprovodu výtečného pěveckého sboru, který vytváří pozadí výtečně frázujícímu Farlowovi, který zde propojuje soul s rhythm and blues, trochu ve stylu starých Thunderbirds, ale mnohem plastičtěji a úderněji. Basový pedál vytváří dunivá základ a Crane do klavírní hry vkládá i jazzové prvky. Rozpoutané emocionální záležitost s výtečnými aranžemi. Kytara spíše prokresluje téma, neexhibuje.

AL IN SATAN´S NAME - úderný hardrockový riff v unisonu kytary a elektrického piana za asistence valících se bicích a bezchybně frázující Farlowe. Útočná a rychlá skladba plná energetického potenciálu, která se v mezihře zpomaluje, aby vynikly odstíny Farlowova projevu a Bolton nasadí pomalé, ale výtečně vystavěné kytarové sólo, které se opět utopí ve zběsilých rytmech a do hry opět vstupují hammondky, kterým sekunduje elektrické piano. Prudké zpomalení a rozehrávání tématu v pomalém tempu, až do hry vstoupí dvanáctristrunná akustická kytary, jako svit slunce skrz mraky, než zase nastpí vypjatý vokál a odmlčené téma se opět vrací s agresivním atackem zpět za ryčení a syčení synthesizeru A.R.P. a běsnících varhan a bicích až těsně před vrcholem dojde k psychedelickému propadu harmonie do hlubin... Výtečné!

CLOSE YOUR EYES - již jednou zaznamenané téma se znovu připomene klavírními úhozy a Farlowem, který za doprovodu sboru zpívá opět v soulovém duchu. Až do vroucného až niterného závěru, ve kterém se střídají dynamické odstíny v samotné prezentaci. Mimořádný zpěvák, který vedle vynikajících kláves a bezchybných bicích zásadním způsobem ovlivnil celé album....

Atomic Rooster jsou moje osobní skupina. Dal jsem dohromady celou jejich diskografii a rád se k ní vracím. Jako u každé kapely mají i oni svá vrcholná, ale i slabší místa. Naštěstí těch prvních jsem zaznamenal v jejich produkci z mého pohledu víc a proto jsem se jimi obklopil.
Pět hvězdiček!
reagovat

Toto sa skopírovať nedá, takže skúsim potrápiť pamäť:

Ďalší vrcholný album s geniálnym Farlowom za mikrofónom. Gitarista Bolton je správne upozadnený (pozor, to nie je ekvivalent pre priposratý:))a jeho prínos je skôr nenápadný. Skladby nemajú chybu, žeriem všetky, ale menovať budem People you can't trust a All in Satan's name. Keď dnes počujem tie poprockové sračky z rádia a komentár odbornej verejnosti o kvalite aranžmá, je mi do plaču, toto je vysoká škola toho, ako sa to robí, nie Tásler.

Tak, radšej končím a dávam iba nemiestnych 5 hviezd.
reagovat