horyna - @ 29.01.2018 | #

K prvnímu seznámení s kapelou Atomic Rooster mi bylo doporučeno album Death Walks Behind You jako jejich nejreprezentativnější vzorek. Díky němu jsem získal o kapele dosti zkreslenou představu a tento výrobek pokládal za výkladní skříň jejich tvorby. Automaticky jsem předpokládal, že i ostatní alba budou modelovaná z podobné hlíny. Velice dobře si vzpomínám na zápolení které jsem s nahrávkou zažíval a když už nebylo zbytí nahrál ji dokonce do auta abych vyzkoušel podprahové vnímání. Žena si spokojeně vískala u úvodní depkárny a se mnou ta hudba ne a ne pohnout. K atomovému kohoutovi jsem si cestu proklestit nedokázal.

Desku jsem prodal a na kapelu na několik let zapomněl. A byla to opět osoba mě blízká, která začala jejich jméno znovu skloňovat častěji. A tak začalo druhé a intenzivnější samostudium A. R. Při důkladném pročítání jejich biografie a průzkumu napříč diskografií přišla nadějná a velká změna. Tu zapříčinilo jméno Chris Farlowe. Tento vokální titán zanechal obrovitý otisk v kapele Colosseum a vlastně mě přivedl zpět na cestu k Atomic Rooster. Dnes už mám jejich základní pětku dávno v malíčku a nakonec jsem přišel na chuť i schizo vzorku, o kterém byla řeč na začátku této recenze.

Ale je to právě album Made in England které patří v jejich katalogu k mým nejoblíbenějším a pokud bych kapelu doporučoval, byla by tahle deska tou první. Možná nezaznamenává ducha kapely na milimetr přesně a není tolik originální jako její předchůdci, pro mě ovšem skýtá daleko větší emoční kouzlo.

Atomic Rooster zaznamenali každým svým dílem určitý stupeň vývoje a právě s Farlowem se pohnuli směrem k funky a jazzu. Začali pracoval se styly do té doby pro kapelu vesměs cizími. Přidali dechy čímž písně dostali křídla, zmizela zatěžkanost a především Farlowe byl zpěvák k nezaplacení. Hlasový fond Johna Du Cann leží v jiné rovině a ne každému dokáže jeho "zkuhrání" fascinovat. K temné, na hammondech postavené hudbě produkované kapelou ve svých začátcích padne. Zde je to ovšem PAN zpěvák Chris Farlowe kdo táhne atomicky k nebeským výšinám.


První dvojice skladeb Time Take My Life a Stand By Me jsou doslova exploující hitové nálože. Jsou velmi muzikální a voní jazzem. Ric Parnell je výborný bubeník a svým hravým stylem vytváří šibalské pohyblivé obrazce uvnitř. Kapela se nebojí experimentů s dechy a nechává je výrazně ve svých kompozicích promlouvat. Písně působí značně hravě, posuďte sami například takovou Don't Know What Went Wrong. Soulové tvary jsou vtěleny do skladby Never To Lose a překlápí píseň mezi nejlepší kompozice kapely vůbec. Farlowe naprosto exceluje, v každé skladbě, v každičké minutě, vždy si urve kus místa pro sebe.

Na Atomic Rooster mám rád tu proměnu a stylotvornost, se kterou dokázali začátkem sedmdesátých let promlouvat ke svému okolí.
Méně psychedelie a větší přítlak k jazzu i plastičtější výrazové charisma, takové je Made in England, jedno z nejzajímavějších alb sedmdesátých let.

Balů @ 29.01.2018 15:47:38 | #
Zdravím horyno.
Jak jsem si přečet v Tvé recenzi, každý překonáváme nějaké své limity při
vstřebávání nových neznámých desek.
Já to měl naopak. Nejdéle mi trvalo dostat se do nálady Made in England.
Což se povedlo, ale zpočátku mne mátlo, že už to vlastně není hardrocková deska.

S albem jsem se seznámil někdy v roce 1975 na sešlosti u známých.
Pamatuji se, jak jsem domů nesl půjčená 4 alba docela různého stylu.

Fleetwood Mac-The pious bird...
Lucifer s Friend-First album
The Greatest Show On Earth-The Going s easy
a právě Made in England v zelené džínovině

A dodnes mám všechna rád.