Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.04.2017

Angličtí bluesmani Ten Years After kolem mě prozatím proplouvali bez sebemenšího zaujetí pro jejich tvorbu. Kapela, rodící se do hippie éry Seržanta pepře a studiově končící za nějakých pouhých pět, šest let, mě svým blues/rockovým pojetím nikdy neohromila. S přibývajícím věkem jsem o jejich pozornost jevil urputnější zájem, a po časté YT konzumaci to nakonec přišlo. Jen tu správnou první desku jsem jaksi nedokázal vybrat. Všemi vzývaná Ssssh ani Cricklewood Green to být neměla. Na poprvé jsem objednal nahrávku Watt, která mi přišla nejpřitažlivější. Ale skrze dodavatelské zdržení nebyla ona kolekce nějakou dobu k mání a já už další čekání nechtěl připustit. Vrátil jsem se ještě o nějaký rok nazpět a první setkání umožnil desce Stonedhenge.

Wow, tak tomu říkám bomba od prvních minut - Going to Try. Úvodní rozběh sice chvíli trvá, ale zrychlující se úder a hammondový opar, přecházející do klavírních stop s nasazením basových akordů a Alvinovy kytary přiletí silně bluesové aroma ve strhujícím tempu. Skladba neuvěřitelně šlape, ale z čista akusticky zabrzdí a zpomalí. Elvisovsky něžný moment vystřídá pevnější rytmizace, pánové potí krev a já jen žasnu s otevřenými ústy. Druhý, třetí a čtvrtý poslech, odhalí naprostý drahokam hudební tvorby konce šedesátých let.

Swingující Woman Trouble vedou Churchillovy hamondky a nádherně frázující Lee. Lehoučký Rock'n'roll s prvky boogie, to je další výrazná paráda s názvem Hear Me Calling. U neuvěřitelně temné a z konceptu vypadávající, přesto precizní věci A Sad Song lze těžko uvěřit, že ji mají na svědomí právě Afteři. V osmi munutách písně No Title se zatím ztrácím, zpočátku se odvíjí v podobné linii jako skladba č. 6, ale neúčinkuje tak silně.
Odjezd stařičkého parního stroje odpichne závěrečný rock'n'rollový rychlostní kolaps Speed Kills a mně se nedostává slov.

Procházka starou rockovou učebnicí je u konce, zastavovali jsme na několika různých zastávkách a všude nabrali špetku toho nejlepšího z daného kraje. Krásná deska.