Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.03.2012

Po výtečném albu Cricklewood Green jsem nabyl pocit, že věhlas legendárních britských Ten Years After začal zvolna upadat. Nemyslím si, že by to bylo tím, že kapela přestala ze sebe vydávat maximum – naopak to koncerty přímo vyvracely – ale jejich hudební pojetí jakoby začalo přešlapovat na místě. Ještě na albu Watt je hodně silných míst, i když servírovat závěrečné Sweet Little Sixteen na počátku sedmdesátých let se mi zdálo stejně marné, jako běžet po nádražním nástupišti za rychlost nabírajícím vlakem….
Album A Space In Time se ke mně dostalo s náporem hardrockových a artrockových kapel a nebylo snadné po tolika instrumentálních, pěveckých a aranžérských proměnách najít cestu k Ten Years After, rhythmandbluesových a bluesrockových legendách šedesátých let. Pověst Alvina Leeho, „nejrychlejšího kytaristy“ začala být zpochybňována a zdálo se, že kapela nehodlá svou hudbu proměňovat v nějaký progresivnější derivát rocku.

ONE OF THESE DAYS – elektronická clona na počátku zněla nadějně, i když popravdě řečeno, tyhle postupy už Lee použil na jiných albech v jiných kulisách. Propojení rhythm and blues s bigbítovými postupy vytváří iluzi správně odpíchnuté dynamické hudby, která nic nepředstírá a pracuje s prověřenými modely hudby. Skladba šlape a rytmický základ podporovaný klavírem a hammondkami poslouží Leemu k prostoru pro foukací harmoniku v mezihře a kytarové ornamentice nezkreslených tónů jeho elastické kytarové hry. Dobře se to poslouchá, nicméně musím konstatovat, že tohle by zvedalo vlnu adrenalinu hlavně v letech 1967 a 1968…. V r. 1971 se domnívám bylo už na podobné hudební ambice pozdě.

HERE THEY COME – experimentování se zvukem přináší tajemné klima pro zvolna přicházející zajímavý riff pro akustickou kytaru. Psychedelický opar je hodně čitelný, jak v interpretační rovině, tak v přeznívajících kytarových tónech a mírně tetelivé atmosféře skladby, kterou bychom mohli nazvat podmanivou baladou. Playbacky akustických kytar jsou natočeny účinně a vkusně, nijak se nepřebíjejí v prostoru. V závěru působí vyťukávání tónů na kytaru jaksi smířlivě a vzápětí se rychlé doprovody zrychlí v zeppelinovském duchu a odeznívají….

I´D LOVE TO CHANGE THE WORLD – příjemně vystavěná melodická rocková záležitost. Prolínání akustických kytar s v pozadí kvílející elektrickou kytarou a dynamicky pulsující rytmikou bicích Rika Leeho a baskytary Leo Lyonse je podmanivé. Velmi dobrý model vystavěné rockové skladby, v níž se Alvin Lee blýskne svou hadovitě žahavou kytarovou hrou. Opar Led Zeppelin jakoby se spojoval s takovým Steve Miller Bandem. Skladba je podmanivá a úderná, ale přesto, jako bychom ji už znali z jiných provedení a pojetí….

OVER THE HILL – akustické kouzlení na kytaru opět lahodí uchu. Dokonce k ní byly přimíchány smyčce, které dotvářejí napětí, ale i romantický nádech. V intencích Ten Years After se jedná o experiment, ale mně se stále zdá, že tyhle nápady jsou málo původní a bohužel i málo nosné a do mé mysli se vloudila pochybnost, jestli kapela náhodou nestojí na pokraji nějaké křižovatky a jestli se správně rozhodne, kterým se dát směrem…..

BABY WON´T YOU LET ME ROCK´N´ ROLL YOU – trochu ladění rádia, trochu bzučení studiové elektroniky a Ten Years After rozbalí rock and roll jako bič. Místy to nepostrádá zeppelinovský nádech, ale to by musel Alvin Lee zpívat jiným způsobem. Rock And Roll na runovém albu Led Zeppelin také retrospektivně vracel tuhle základní formu, ale podle mého soudu přesvědčivěji….

ONCE THERE WAS A TIME – tahle skladba se vrací k americkým tradicím a přivolá nám ducha country. Melodická linka je jasná a harmonie přehledná a prvoplánová. Můžete tančit, můžete se houpat, můžete pokyvovat hlavou…. Ale instrumentálně se tady toho moc neděje. Samozřejmě je všechno výtečně zaranžováno a zahráno s poctivým nasazením, ale chybí zde invence. Nepochybuji o tom, že na koncertním pódiu to muselo s publikem cloumat ostošest, ale při pozorném poslechu si nemůžete nevšimnout té prvoplánové zjednodušenosti……

LET THE SKY FALL – další skladba má klasický sound starších Ten Years After. Takhle se mi vždycky líbili a byli osobití, ale to bylo na albech Stonedhenge, Ssssh a ještě i dřív. Jakoby Lee záměrně zmrazil vývoj a nasměroval kapelu cestou zpět…. Proč se zde více neprojevuje Chick Churchill na hammondky, klavír, elektrické piano? Drží se při zdi a místy, jako by ve hře vůbec nebyl. Alvin Lee je brilantní kytarista, ale ani v této skladbě nepřináší nic objevného a sází na prověřené a vícekrát opakované modely, které zabíraly. Budou však zabírat dál? Toť otázka! Elektronické kouzlení v závěru vás vytrhne z jakési letargie….

HARD MONKEYS – krásné rozklady pro akustickou kytaru. Tenhle model kytarové hry je pro Leeho typický, ale bohužel už se začíná zajídat a ty postupy jsou hodně identické. Střídání akordických proměn, sestupných vzestupných harmonií je podmanivé, ale podobným způsobem pracující Jimmy Page dokázal vložit do hry více napětí, barvitosti a kreativity. Další fáze skladby získá větší průraznost a dynamickou odstíněnost. Použití boosteru a následných vokálních partů má sice atmosféru, může takováto hudba přežít v dobách nástupu Led Zeppelin, Uriah Heep, Deep Purple a Atomic Rooster???

I´VE BEEN THERE TOO – ani další skladby na mých obavách nic moc nezmění. Chick Churchill zasedne za elektrické piano, ale další postupy vycházejí spíš s čitelného klasického rocku, kde si muzikanti pohrávají s tématem a při výměně akordických postupů se jaksi líně vkliňují do tématu a i kdy práce dynamiky je poctivá, stále postrádám dravost a i tahle skladba mě více ukolébává, než že by mě nabuzovala nějakou vlnou energie a překvapivých zvratů, které neustále očekávám a nějak se nedostavují. Lyonsova baskytara je dobře propilovaná a Leeho bicí drží rytmický základ oblakem činelových šustění a jednoduchých breaků.

UNCLE JAM – závěr se ovšem promění téměř v čistý jazz. Ric Lee na bicí úplně ukázkově swinguje, za zdatného „šlapání zelí“ Leo Lyonse, a Chick Churchill rozjíždí na klavír téma ryze jazzové a Alvin Lee za nimi nijak nezaostává. Sází svoje tónové proměny s velkou rychlostí a čitelností a je neomylný ve svých bězích i spojovacích můstcích. Náhlá proměna vrací hudbu do psychedelického rocku s přeznívání elektrické kytary a celkově zahuštěné atmosféry hlučnějšího rocku – opravdový protipól tomu, co jsme poslouchali v úvodu skladby……

Album A Space In Time je u konce. Vzhledem k tomu, že vím, že organizátoři III. československého beatového festivalu Milan Langer a dr. Jiří Chlíbec vyjednávali za asistence Pragokoncertu s managementem Ten Years After, málem se podařilo tuhle britskou legendu dostat na jaře 1971 do Prahy – do Lucerny. Tohle jsou kuloárové zprávy, ale později byly potvrzené, třebaže na plakátě bylo napsáno „slavná nejmenovaná skupina z Anglie“. Popustím svým představám trochu otěže a snažím si představit, že by Ten Years After chtěli propagovat tohle album (což koliduji s daným termínem). Kdyby zahráli tento repertoár, zcela určitě by je Flamengo, Dežo Ursíny a Czeslaw Niemen v přehlídce kapel odstavili bez ohledu na jejich věhlas a popularitu….
Album A Space In Time není podle mě tím pravým výkladním zbožím kapely, tedy tím, co nabízeli předtím. Nemyslím, že by to bylo nepovedené, nebo nezdařené album, ale vzhledem k pověsti a významu kapely to byl krok zpátky. Jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale tentokrát budu přísnější a udělím jenom tři. Sorry, Alvine… moc jsi mě na tomhle albu nepřekvapil a přitom dobře víš, že to čekám a že tolik výrazných kapel už Ten Years After doběhlo a bohužel i předběhlo. Budete mít na to, abyste je dohonili, nebo snad dokonce předběhli?