Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.09.2011

Britská hudební legenda, bluesrockoví Ten Years After, se nacházela v r. 1972 v poměrně neradostných souvislostech. Tvrdošíjně se přidržovali víceméně stejného modelu hudby ve kterém byl někdy zvýrazněn elektrický podíl a jindy akustický, ale do sedmdesátých let bylo potřeba vejít z hlavní virtuální chodby do jiného pokoje, než jaký si vybrali. V daném roce už britskou scénu ovládali svým majestátním soundem Led Zeppelin, draví Deep Purple, emocionální Atomic Rooster, rockově rozezpívaní Uriah Heep a tajemně potemnělí Black Sabbath, pompézní Emerson Lake And Palmer, ale elektroakustičtí Jethro Tull…. a Ten Years After v této společnosti se svým hudebním pojetím začínali být méně přijatelní pro široké publikum a jestliže v šedesátých letech patřili mezi nedostižné hudební legendy, jejich sláva zvolna sice, ale neodvratně pohasínala.

THE SOUNDS – Alvin Lee na každém dalším albu Ten Years After tak trochu koketoval s dobovou studiovou elektronikou a tak do soundu vstupují víceméně nezřetelné zvukové efekty, které ozvláštňují jednotlivé skladby nebo přímo albu. Nejinak je tomu i zde… Jako ze záhrobí přichází tajemný vokál a méně zřetelné hudební doprovod, v němž ovšem vévodí Leeova elektrická kytara. Bezchybná a techniky výtečná jako vždycky. Její elektronicky preparovaný tón s ozvěnou se vám zařízne do uší vedle bublajících Churchillových hammondek a destruktivním zvukům. Po krátkém ztišení se hudební motiv opět opakuje….

ROCK YOUR MAMA – v klasickém bluesrockovém duchu se odvíjí i druhá skladba. Ten Years After jsou zde velmi čitelní a jejich hudební pojetí si zde nespletete. Podle připraveného receptu v mezihře vypálí Lee výtečné kytarové sólo a pak podle černošského modelu moduluje svým hlasem napůl zpívanou a napůl deklamovanou linku, v níž ho doprovázejí ostatní členové kapely. Baskytara Leo Lyonse spolehlivě kráčí po dně a bicí Říká Leeho s ní dobře korespondují….

HOLD ME TIGHT – ani další skladba nepřináší žádné progresivnější aspekty. Pořád si musím připomínat, že už se nepíše rok 1966, ale 1972 a skoro by se dalo říci, že kapelové setrvávání na dané platformě je už spolehlivě zavádí do slepé uličky. Hudbě jako takové se nedá nic vytknout, máš duši, výraz a přesvědčivost, ale těžko říct, proč vůdčí mozek kapely si nepřipouštěl okolnost, že pokud bude třeba kapelu udržet na scéně v první lize, bude muset být do soundu a pojetí razantně vstoupeno…

STANDING AT THE CROSSROADS – údernost a stylotvorná přesvědčivost se projevuje i v klasice černošského bluesmana Roberta Johnsona, ale slavní Cream s touto skladbou fascinovali už dlouho před nimi v r. 1968 a třebaže Alvin Lee hraje mrštné kytarové party s železnou neochvějností, nějak to nestačí. Churchillovy varhany zde téměř neslyším, stejně jako klavírní party a tak kapela hraje na svého kapelníka, ale woodstockovské opojení už je v dané době tři roky za námi….

PORTABLE PEOPLE – baladickou polohu Ten Years After zde prezentuje melodická písnička s akustickou kytaru a přiznávkovými bicími. V mezihře se kytarové party rozezpívají a poté i bicí nástroje mají čitelnější charakter. Vzdálené vokál a mírně kosmický sound skladbu zvolna ukončují…..

BOOGIE ON – klasický model boogie, na který mohl Ten Years After sázet, protože i tento schematický model v minulostí rádi používali. Tohle téma je páteří skladby po dobu více než čtrnácti minut (!). Třebaže v daném okamžiku dostává prostor Chick Churchill na svoje hammondky a rozehrává zde varhanní motiv, který je vzápětí pohlcen opětně opakovaným tématem. Dalším v pořadí je Ric Lee, který se zase prezentuje v bubenické exhibici zcela sám na svou baterii a dokazuje, že i on v sobě má razantní porci rockového bijce, ale i citlivě swingujícího jazzmana (je-li třeba). Také Leo Lyons není žádné ořezávátko a tak na albu zazní i sólo pro jeho basovou kytaru a jeho opakující se modulace zcela ovládnou prostor, než se zase vrací naplno celá kapela. Konečně ani kapelník se neochudí o prostor pro kytarové erupce v rychlém tempu a mocnými nástupy a se suverénním hráčským výrazem a pojetím ve zkresleném tónu…

SPIDER IN MY WEB – melancholické blues. Sice nic překvapivého, ale přesto alespoň pro mě první skutečná jednohubková lahůdka na albu. Skupina danou formu ctí do posledního detailu a tak si hudbu můžeme vychutnat do posledního tónu. I když ani zde se neděje nic překvapivého, uvědomuji si, že takoví pražští Blue Effect v r. 1969 (na nahrávaném albu Meditace) vytahovali bluesový model pro některé svoje skladby… mám na mysli Blues About Stone, která mi vytanulo na mysli…. Zezadu přicházejí zvolna do tématu hammondky, které spíš jen dokreslují atmosféru ve které vévodí Leeův hlas a Lyonsova baskytara s tepajícími bicími nástroji. Závěr alba patří opět Leeově kytaře, zahraje opět bezchybné téma v daných proporcích svého žánru….

HEAR ME CALLING – tato skladba není žádným překvapením. Známe ji z alba Stonedhenge (1968) a zde je nám naservírována její singlová verze. Důrazný rytmus a unisono baskytary, kytary a sekundujícího klavíru s varhanními přiznávkami je zhuštěnou podobou pro rozhlasové vysílání. Také zde Alvin Lee ukáže svoje královské kytarové hraní v přesně nasázených tónových proměnách ve dvojhlasém zpěvu…

I´M GOING HOME – závěr alba ovšem patří rozvášněné skladbě, se kterou Ten Years After ohromili už na Woodstocku. Také zde máme co dělat se singlovou verzí skladby se závěrečným aplausem. Dravý rozpoutaný nástup, kde kapela hraje jako o život a bleskové kytarové party nás dokonale oslní výtečným výrazem, ale i technickým pojetím. Zemitost pojetí je strhující a pohlcující a tak, třebaže album Alvin Lee And Company není úplně podle mých představ, musím přiznat kapela jejich energetický potenciál. Bohužel skladba nesouvisí s daným albem, ani rokem jeho vydání….

Při vší úctě k Ten Years After a k jejich odkazu zde musím ovšem být objektivní a příliš hvězdičkami plýtvat nemůžu. Po poslechu alba je zřejmé a zjevné, že jejich nejslavnější desky jsou už za nimi a nějaká nová hudební transfúze asi v dané sestavě pod legendárním názvem nepřijde a tak chtě nechtě uděluji albu jenom tři hvězdičky. Nepřestal jsem věřit v jejich vynikající hráčský potenciál a zejména v Leeovu kytarovou ekvilibristiku, ale co s tím vším, když autorský podíl na albu klesá pod jejich možnosti a vnímám zde vedle nedostatku nových nápadů a aranžérskou bezradnost v opakujících se schématech….