Reakce na recenzi:

Apache - @ 01.03.2024

Tak jako bývá u Lynyrd Skynyrd coby "úvod do problematiky" obvykle doporučováno album Second Helping, u asi nejmetalovějších jižanů Blackfoot plní tuto funkci stejně dobře jejich třetí deska Strikes. Ta je zároveň i prvním albem blackfootovské "zvířecí trilogie", jak zní souhrnné označení alb z let 1979 - 1981 (podle zvířat vyobrazených na obalech LP desek). Album s hadem skrývá dvě coververze, sedm vlastních skladeb a jedno intro.
Hned na začátku vládne u Blackfoot cestovní horečka ("Road Fever") při níž okamžitě zvíme, o co téhle indiánské tlupě jde.
Černonožci tu totiž nekompromisně rozbalí svůj rachotivý jižanský hard rock s hromadou sekaných rifů, kvílivou sólovou kytarou a drsňáckým zpěvem Rickeyho Medlocka. To vše je v refrénech hutně podpořeno dívčími vokály, patřícími nerozlučnému duu divoženek, Donně Davis a Pamele Vincent. Zde je posílila ještě Cynthia Douglas.
Hned po stylovém úvodu přichází první vrchol alba. Tedy alespoň pro mě jím určitě je coververze "I Got a Line on You", původně od kalifornských Spirit, kteří s tímto hitem bodovali koncem 60. let. V roce 1988 tuto skladbu převzal také Alice Cooper, jehož pojetí stojí rovněž za hřích.
"Left Turn on a Red Light" je první ryze southern rockový kousek na desce. Místy baladicky zasněná, místy lehce přitvrzená kompozice - jinými slovy totální klasika, na kterou by mohli být hrdi i samotní Lynyrd Skynyrd.
Po dvou těžkotonážních boogie ("Pay My Dues" a "Baby Blue") v nichž Rick, holky a sólující kytarista Charlie Hargrett odvádějí nezapomenutelný výkon, přichází druhá z obou coververzí - věčná parádička a inspirace všech jižanů - "Wishing Well" od legendárních Free. Klasika, kterou Blackfoot vyšperkovali natolik dobře, že se dodnes pravidelně dostává i na jejich hitové kompilace.
Baladická "Ride and Hide" je takovou něžnější sestrou výše popsané "Left Turn on a Red Line". Skynyrdi by se (opět) nestyděli.
V tu chvíli se už blíží velké finále, které představují poslední tři položky alba:
První z nich je intro ke skladbě "Train, Train", které kompletně obstará fantastická "railroad" foukačka Shortyho Medlocka. Shorty je Rickův děda, bluegrassový muzikant, hostující u Blackfoot na čtyřech deskách. Od dětství byl Rickovým rádcem a učitelem, a až do své smrti v roce 1982 byl neodmyslitelným veselým maskotem kapely.
Po tomto parádním rozjezdu Rick uličnicky zahaleká svoje "oh, here it comes", neboť to už přichází první velký hit v kariéře kapely, tedy samotná "Train Train". V podstatě jde o synonymum nejkvalitnějšího jižanského hard rocku, uhánějícího jako ten splašený půlnoční rychlík do Memphisu, o němž se tu zpívá. 
Při tomhle nářezu stojí holky poprvé za celou dobu stranou. Zatímco se šetří na finále, dostává opět prostor foukací harmonika (což je krom dívčích vokálů a slide kytary moje další veleoblíbená blues rocková ingredience). Do rachotu kytar tentokrát na foukačku válí hostující Cub Koda, multinstrumentalista, skladatel, zpěvák, hudební kritik, rádiový DJ a vůbec známá postava americké rockové scény 20. století.
Jakmile vlak dorazí do cílové stanice, nastupují první tóny asi nejslavnější písně Blackfoot. Jsme ve finále. 
Tak jako mají Lynyrd Skynyrd "Free Bird", Černonožci mají svůj "Highway Song". Nádherná jižanská balada se vším, co k tomu patří, se ve druhé polovině láme v sled navzájem se proplétajících kytarových sól. Tempo se neúprosně zrychluje a skladba graduje až k závěrečnému fade outu.
Skvostná tečka za skvostným albem, nad jehoź hodnocením netřeba přemýšlet.

(Tato recenze byla v mírně odlišné podobě poprvé zveřejněna v roce 2008.)