Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 07.07.2017

Jednu z nejzásadnějších desek amerického rocku v roce 1975, vydává nová akvizice stáje A&M Records – kapela Styx z Chicaga, jako svůj celkové pátý počin.

Pod názvem Equinox míří v den vydání na pulty všech obchodů, ze kterých zanedlouho mizí 500 000 exemplářů a do dalších dvou let se tato deska potahuje platinou.

Trpělivá práce pětice muzikantů, jež do dnešních dnů setrvala v neměnné sestavě, se počíná pomalu, ale jistě zhodnocovat…

Tvůrčí převahu na desce prokázal Dennis DeYoung, i z tohoto důvodu zní deska jednolitě a celistvě. Neustále šperkovaný zvukový model Styx – zde ještě důrazný melodický hard rock podpořený víče či méně pompézním zvukem kláves. Poznávacím znamením je několikahlasý zpěv.

Na desce není slabší píseň. Hard rockeři si přijdou na své v hitové Lorelei, „jihem" šmrncnuté Midnight Ride a Born for Adventure. Ti, co se nebojí náročnějších postupů a ozvláštnění jinými styly zaujme jistě úvodní rozpustilá Light up a pro mne druhá nejlepší skladba na desce – Mother Dear s prog rockovými prvky. Rockový ploužák s několika polohami se vyloupne z titulu Lonely Child.

Na konec si Styx přiravili již poněkolikáté nad ostatní čnící song – předehru Prelude 12 a navazující Suite Madame Blue – ta začíná zdánlivě nevinně, (podobný model stavby písně použili později Scorpions v křehké Still Loving you) melodii udává akustická kytara, doprovázená procítěným zpěvem DeYounga. Pohodlně se uvelebuji v křesle a spokojeně kývám hlavou při rockové střední části, ke konci se skladba opět tiší a já si říkám, že jde o výbornou rockovou baladu na závěr. Ale co to ? Syntenzátorový tón syčí dál, skladba ještě nekončí ? A pak to přichází – jeden z nejdrtivějších hard rockových riffů mě příbíjí na zeď a nepouští! „Améérikááá“ a druhá kytara oplétá tu první neustále riffující dravými sóly.

Po první, desátém či padesátém poslechu mi mozek vždy vyplaví dva litry endorfinů.

Po zvukové stránce byli vždy Styx nadprůměrem a na každé následující desce se neustále zlepšovali. Záznam na tuto desku pořídili v oblíbeném Paragon Studiu v Chicagu s Barry Mrazem v režii. Výhodou kapely u velké firmy je to, že není problém najmout mistra masteringu Douga Saxe (mj. pracoval na několika zásadních deskách Pink Floyd, Led Zep, Who…). Výsledkem je bombastický a krystalický průzračný zvuk s ohromující dynamikou, na kterém dodnes nelze najít znaky sebemenšího zestárnutí.

P.S. : Těsně na pokraji největší slávy opouští do té doby naprosto soudržné mužstvo kytarista a zpěvák John Curulewski, s vysvětlením, že se chce více věnovat rodině a tvořivé práci, kterou může více ovlivňovat. Jeho rozhodnutí bylo správné, peníze nejsou vše. Každému totiž není vyměřen dlouhý život a John umírá v roce 1988 ve svých 38 letech...