Styx - Equinox (1975)

Nemožné sa stalo skutkom a ja som sa dostal k tomu, že čosi napíšem o kapele Styx.

Priznávam, že americká pompa typu Boston ma nikdy nebrala. Najlepšie z toho vychádza kapela Kansas, ale to je preto, lebo hudobne je to bomba a najmä v úvode kariéry sa nebránila aj južanskému boogie. Formácia Styx patrí do kategórie – opatrne.

Celý život sa s ňou míňam, popové hitíky ma spoľahlivo odradili, trblietkavé pozlátko akože „rockovej“ éry tiež. Po vypočutí počiatočných albumov som však napokon zmenil názor a niektoré albumy zaradil na zoznam na kúpu. Keďže prvé albumy sú momentálne v bežnej distribúcii nedostupné, podarilo sa mi minulý rok schrastiť aspoň jednodiskové vydanie Equinox/Crystal Ball od BGO. Dnes príde na rad prvý menovaný kúsok.

O čo ide? Veselé vrstvené vokály, kopa klávesov, je to vzdušná a pompézna nablýskaná muzika. Našťastie, je tu aj celkom dravá gitara. Po Light Up nastupuje Lorelei a vo mne silnie pocit, že počúvam Yes vo svojej komerčnej fáze krížený s Foreigner alebo Supertramp. Skrátka je to taká iritujúca kombinácia prvoplánového slizu, ktorý má však pomerne dravý šat. A ten to pre mňa zachraňuje. Dôraz je na melodike, čo je fajn. Tenké vokály uberajú z rockovej presvedčivosti. Mother Dear však konečne príde s ničím zaujímavým. Hovorím o sekanej medzihre v strede. Príjemne graduje aj Lonely Child. Gitarista Curulewski by mohol sólovať ďaleko viac.

Priamočiara tvrdšia rocková nádielka Midnight Ride sa konečne počúva dobre, ešte aj spev je hardrockovo ujačaný a drsný, čo je moje! V podstate by to mohla byť skladba z prvých albumov Teda Nugenta, nikto by nespoznal rozdiel. Prvý vrchol albumu! Akoby sa čosi zlomilo a Born For Adventure je skrátka prvoplánová gitarová jazda s výraznou basovou pulzujúcou linkou. V tejto polohe sa mi kapela páči. Akustická gitarová medzihra Prelude 12 je nádherná. Pôsobí veľmi dobre ako taká oddychovka pred grandióznym finále. Suite Madame Blue je balada s klasickým stvrdnutím v gradovanom závere. A to je chvíľa, kedy sa prejaví aj gitarista. Plus vrstvené vokály „America“ majú silu uragánu!

Nie je to úplne zlá muzika, dokonca som si ju už párkrát vychutnal. Equinox mi pripomína horskú dráhu, pomalý rozjazd do kopca a potom vcelku rýchla jazda spôsobujúca príjemné šteklenie v žalúdku. Aj preto som napokon rozhodnutý udeliť jej štyri hviezdičky z tri a pol možných. Na povzbudenie.
reagovat

hejkal @ 18.10.2023 11:05:22 | #
Peresne tak, to vydanie prvých štyroch albumov som skúsil nájsť v obchodoch, ale nemali a ani sa v bežnej distribúcii nevyskytuje. Na webové aukcie nie som.

Crystal Ball ma nejako nevyrušuje, je to "to isté" v bledomodrom, akurát gitara je viac vredu, mohutnejšie sóluje, čo sa mi páči.

Jarda P @ 18.10.2023 11:22:20 | #
The Complete Wooden Nickel Recordings mám také, kvalita skladeb na prvních čtyřech deskách je ale nevyrovnaná a nedosahuje úrovně alb následujících. Equinoxem začíná to nejlepší a vrcholí pro mě u nejlepších Grand Illusion a Pieces Of Eight. Neznamená to ale, že by se mi další desky nelíbily, i když rocku ubylo a komerce přibylo. Rovněž alba po odchodu Dennise DeYounga si udržují vysokou úroveň. Kansas a Styx jsou ostatně moje nejoblíbenější americké kapely v tomto žánru, takže bedlivě sleduji jejich celou diskografii.

balu @ 18.10.2023 12:54:56 | #
Musím se přiznat, že s touto kapelou jsem se vždy míjel ...

Antony @ 18.10.2023 13:43:01 | #
STYX byli pro mne dlouhá léta tralala (skvělý termín z poslechového vlákna) kapela. Tím mám na mysli celé osmdesátky, kdy jsem byl metalista, co poznával artrock.
Posléze se mi podařilo objevit i tuto melodickou vlnu z Ameriky a jsem za to rád. Spousta kapel z ní zůstává stále nestravitelných protože na mne působí slizky podlézavě, ale jiná spousta se dostala na výsluní a žeru je. Kromě KANSAS a TOTO jde právě o STYX. Dennis DeYoung je nejenom majitel velkého hlasu, navíc s ním dovede působivě pracovat. Tenhle maník mne dostane, jen zabéká. Na Equinox má nezapomenutelné songy, hlavně na B straně.
Je zajímavé, že popovější období se mi od STYX líbí úplně stejně jako to rockovější. Z obou břehů jejich hudebního toku jsem nadšený, podobné to mám u KANSAS. Jediné, co mne přímo děsivě zklamalo, byl debut. Amatérské falešné hudlání, zprvu jsem si myslel, že tohle musí hrát někdo jiný. A ono ne, velké zklamání.. Proto jsem se vlastně do jejich první čtveřice dál neodvážil.
Jako velmi oblíbenou mám sólovou desku jejich současného zpěváka Lawrence Gowana Strange Animal (1985), kterou točím často.

stargazer @ 09.02.2024 15:50:05 | #
Osobně jsem byl natěšený na tohle album, už podle avízovaných doporučení a k tomu jsem si přečetl zdejší recenze a komantáře. Očekával jsem hudební zemětřesení, ale byl jsem lehce zklamán. Určitě je znát ten posun od předchozích albumů, ale nějak výraznou nebo převratnou změnu jsem nezaregistroval. S naprostou jistotou musím říct, že Equinox nemá slabsí moment, ale taky nic navíc. Evidentně posun vpřed, ale.... 
Nejlepší skladba : Suite Madame Blue

hejkal @ 07.03.2024 17:00:27 | #
Vlastne ti rozumiem. Ja by som dokonca povedal, že si vystihol celú kapelu Styx. Dá sa, ale nič naviac v nej nie je. Niekedy dokonca iba o čosi menej. :)

hejkal @ 09.02.2024 18:03:09 | #
Apache - jasné, že sa to dá povedať o všetkých, o tom je subjektívne vnímanie umenia. Každý to má inak a ja osobne som tomu rád. Nestresuje ma, že moje vnímanie nie je univerzálne, ba by som sa bál. Je úplne v poriadku, že máš Styx za božskú veličinu. :)

stargazer @ 08.07.2025 17:17:59 | #
Začínám si s Equinox rozumět. Začíná se mi to líbit víc, než v době prvního seznámení. 

hejkal @ 08.07.2025 18:15:06 | #
Tiež som sa stal tolerantnejším než zamladi. Je to zlé, starnem(e)! :)

jiří schwarz @ 11.07.2025 00:13:03 | #
Jj. Postupem let můžu poslouchat i ABBu i Karla Gotta (to své uměli dokonale).

hejkal @ 11.07.2025 06:15:59 | #
Tak tak ďaleko ešte nie som. :)

jiří schwarz @ 19.07.2025 01:36:39 | #
Hejkale: stárnutí je zajímavé, a promiň, dle legitky o tom vím přecejen víc, než ty 😉. Na jednu stranu jsem tolerantnější (viz post stran ABBY a Gotta), na druhou ještě víc intolerantní k určitým jevům, začasto spojených s blbostí. Ale to sem asi nepatří. Jo, asi se mi líbí slovenské slovo šteklenie, neznal jsem.
Co sem patří, dojmy z Eqinox. Prvně jsem asi poslech po tvé recenzi, dnes znovu. A musím podepsat skoro vše, cos napsal do své recenze. Stran 1. strany desky, ještě bych k těm 3 kapelám, které zmiňuješ, doplnil Genesis (klávesy). 1. strana mě fakt nebavila (mám rád originalitu, a tak bylo hodně zatěžující, kolik měli Styx naposloucháno - ale žel, já měl taky. Ano, str. 2 o hodně originálnější - Midnight Ride potěšila, i další tracky celkem fajn. Prelude 12, závěr ... America, dobrý (ale Americu od Lucie mám radši 😉)... První str. 3*, druhá 4*. Nevím, co dát celkově, asi horší 4 jako ty, byť mé oblíbené Paradise Theater jsem dal taky (lepší) 4*.

jiří schwarz @ 19.07.2025 01:48:08 | #
...a teď koukám, že jsem hodnotil už dřív 3*... , no, nelhal jsem, je to prostě jen a jen subjektivní, jak rád tvrdíš 😉. A je tu závislost na sluncesvitu, a mnoha dannostech a rozpoložení dne.

hejkal @ 19.07.2025 21:11:18 | #
Subjektívne vnímanie mi vyhovuje. :)

jiří schwarz @ 22.07.2025 22:52:10 | #
To je dobře, hejkale, jiné než subjektivní vnímání (jakožto fyziologický pochod) neexistuje 😉.

Pokud mám mladému neználkovi doporučit nějakou desku od Styx, jako první bude nejvěrohodnější vybrat album Equinox. Na dalších nahrávkách, abych byl přesnější v některých skladbách, se Styx opaří komerční omáčkou. Ta se jim na Equinox ještě nestihla navařit a předešlé desky jsou, abych použil znovu kuchařskou terminologii takové nedopečené.
Pětasedmdesátková kolekce je výrazně vyrovnaná. Od houpavé Light up, přes komerční trhák Lorelei, až po inspirativní Mother Dear, ve které si vokální souboje dělí John Curulewski s Dennisem DeYoungem. Sebevědomě silná kapela se vehementně tlačí mezi prog-rockovými mantinely, ale když vystřelí další perlu Lonely Child je jasné, že přesně zaškatulkovat Styx už není možné.
Kapele se daří prozkoumávat celé rozsáhlé spektrum rockových a progových vlivů. Equinox je silné filozofické album, jak stylově, tak lyricky.
Momentální TOP skladba: Born for Adventure
reagovat

jirka 7200 @ 11.01.2018 13:15:36 | #
Jsem rád, že i tobě se Styx líbí. V hodnocení ostatních elpíček v obou časových osách jsi poměrně přísný, ale dá s tím ztotožnit.

pinkman @ 11.01.2018 13:35:57 | #
Jirko co máš na mysli konkrétně? Které nahrávky?

jirka 7200 @ 11.01.2018 14:20:05 | #
Mám na mysli to, že dle recenze ti nejvíce sedí jen tato deska a k ostatním máš drobné výhrady. U mě ještě pár desek Styx zaboduje v plném rozsahu.

pinkman @ 11.01.2018 14:42:28 | #
To není tak úplně pravda. Drobné výhrady bych vyštrachal i tady, ale vyrovnanost, stejná jako je u Pieces of Eight na ně nechává zapomenout.

V každém případě u Equinox-u začíná zlaté období Styx. Ani Cornerstone, ba ani Paradise Theater bych neodsuzoval jako druhou ligu. Ústupky dělal tehdá každý.

horyna @ 13.01.2018 07:35:37 | #
Za Styx tady kopal minulé léto precizní kopanou Jirka. Ještě dnes si vybavuji, jak mě bavilo na dovolené jeho práce pročítat. Tahle deska je unikátní. Je určena spíš rockerům než prog-bláznům, ale poslouchá se náramně dobře.

Jednu z nejzásadnějších desek amerického rocku v roce 1975, vydává nová akvizice stáje A&M Records – kapela Styx z Chicaga, jako svůj celkové pátý počin.

Pod názvem Equinox míří v den vydání na pulty všech obchodů, ze kterých zanedlouho mizí 500 000 exemplářů a do dalších dvou let se tato deska potahuje platinou.

Trpělivá práce pětice muzikantů, jež do dnešních dnů setrvala v neměnné sestavě, se počíná pomalu, ale jistě zhodnocovat…

Tvůrčí převahu na desce prokázal Dennis DeYoung, i z tohoto důvodu zní deska jednolitě a celistvě. Neustále šperkovaný zvukový model Styx – zde ještě důrazný melodický hard rock podpořený víče či méně pompézním zvukem kláves. Poznávacím znamením je několikahlasý zpěv.

Na desce není slabší píseň. Hard rockeři si přijdou na své v hitové Lorelei, „jihem" šmrncnuté Midnight Ride a Born for Adventure. Ti, co se nebojí náročnějších postupů a ozvláštnění jinými styly zaujme jistě úvodní rozpustilá Light up a pro mne druhá nejlepší skladba na desce – Mother Dear s prog rockovými prvky. Rockový ploužák s několika polohami se vyloupne z titulu Lonely Child.

Na konec si Styx přiravili již poněkolikáté nad ostatní čnící song – předehru Prelude 12 a navazující Suite Madame Blue – ta začíná zdánlivě nevinně, (podobný model stavby písně použili později Scorpions v křehké Still Loving you) melodii udává akustická kytara, doprovázená procítěným zpěvem DeYounga. Pohodlně se uvelebuji v křesle a spokojeně kývám hlavou při rockové střední části, ke konci se skladba opět tiší a já si říkám, že jde o výbornou rockovou baladu na závěr. Ale co to ? Syntenzátorový tón syčí dál, skladba ještě nekončí ? A pak to přichází – jeden z nejdrtivějších hard rockových riffů mě příbíjí na zeď a nepouští! „Améérikááá“ a druhá kytara oplétá tu první neustále riffující dravými sóly.

Po první, desátém či padesátém poslechu mi mozek vždy vyplaví dva litry endorfinů.

Po zvukové stránce byli vždy Styx nadprůměrem a na každé následující desce se neustále zlepšovali. Záznam na tuto desku pořídili v oblíbeném Paragon Studiu v Chicagu s Barry Mrazem v režii. Výhodou kapely u velké firmy je to, že není problém najmout mistra masteringu Douga Saxe (mj. pracoval na několika zásadních deskách Pink Floyd, Led Zep, Who…). Výsledkem je bombastický a krystalický průzračný zvuk s ohromující dynamikou, na kterém dodnes nelze najít znaky sebemenšího zestárnutí.

P.S. : Těsně na pokraji největší slávy opouští do té doby naprosto soudržné mužstvo kytarista a zpěvák John Curulewski, s vysvětlením, že se chce více věnovat rodině a tvořivé práci, kterou může více ovlivňovat. Jeho rozhodnutí bylo správné, peníze nejsou vše. Každému totiž není vyměřen dlouhý život a John umírá v roce 1988 ve svých 38 letech...


reagovat

Smazano na prani autora
reagovat

martin69 @ 17.02.2010 08:57:15 | #
Výborná deska ,podle mně nejlepší co první sestava Styx vydala a jedna z nejlepších z celé discografie . Jen škoda že je tak krátká .

Toto je jediné album s Curulewskim (předchůdcem T.Shawa), které mě koncem 70. let, kdy jsem Styx objevil, zaujalo. Otázkou je, zda nezměním názor, když se s prvními třemi alby setkám dnes.
Equinoxu jsem vždy vyčítal jediné, že je příliš krátké. Jinak není co vytknout. Počínaje houpavou Light Up přes svižnou Lorelei poslech ubíhá až k závěreční Suite Madam Blue, skvělému pompéznímu závěru a jedné z nejlepších věcí Styx vůbec. Konec jak má být věští to, co má přijít s následujícími alby. Čtyřku jen proto, aby bylo co přidávat.
reagovat