Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.08.2014

Nejsem sice ortodoxním příznivcem melodického rocku či AOR a netroufl bych si označit se za odborníka v téhle oblasti, přesto mi pár alb od předních představitelů žánru přistála v šuplíku. A musím říct, že jsem byl zatím povětšinou více než spokojen (moje No. 1 v žánru Magnum, Def Leppard, Asia aj.). Mezi skvosty, kterými se kdysi progrocková kapela Styx z USA pomalu probouzela ke svému největšímu rozkvětu na přelomu 70. a 80. let, patří i toto album.

Grand Illusion je úvod hodný tehdejší nastupující monumentálnnosti zvuku kapely... Ohromující refrén a melodické vedení hlasu jsou úžasné - v závěru přitom kapela nezapomene připomenout hlasitě i svou progovou minulost... Fooling Yourself (The Angry Young Man) začíná pořádně rockově bytelně, zběsilý zápas kláves a kytar, pak se ale přesuneme do poloakustické roviny a provází nás vynikající melodický vokál, který má zvláštně nostalgicky-vypravěčský charakter a kapela zde potvrzuje svou pověst výborných aranžérů vícehlasů. Akustická kytara zůstává stále ve hře a zapojují se až k závěru klávesy, které jako štětec kreslí obrazy a tóny... zase jako kdybychom se na okamžik ocitli u Yes nebo Genesis. Superstars má okamžitý, razantní hymnický nástup s mocnými vícehlasy a v mezihře, kde si bere slovo i baskytara, opět kreslí nostalgicky působící zpěv a pak nás vynese do nebes jedno z nejlepších kytarových sól na albu. Tohle je skutečně vybroušený diamant, ale také zasloužený hit. Ovšem hitem se vším všudy je balada Come Sail Away, skutečně krásná daň melodickému klavíru i klávesám a až soundtrackově působící orchestrální aranži. Refrén se pak láme do hymnické podoby a melodii přebírají éterické klávesy. Skladba, která ve své době bořila žebříčky. Pokud chcete žánrovou esenci, je to asi právě tahle záležitost. Miss America má tesklivý klavírní úvod, který ale střídá poctivá rocková práce, podpořená i ráznými kytarovými riffy a zřejmě největšími hlasovými "odvazy" na albu. Pořádně skočná a energická věc, kde do rockové petelice vkládají klávesy alespoň střípky melodií. Man in the Wilderness je o poznání komornější záležitost - je tu zásadní melodický kytarový riff a kolem něj postavená v podstatě polobaladická skladba. Opět nostalgická, až filmová nálada, v mezihře se ale s kytarovým sólem nabudí do rockového tvaru, aby se ke konci vrátila k původní náladě. Castle Walls uvozují dramatické klávesy a baskytarové údery a taková je i nálada - skladba se klidně dá označit jako nejtemnější. Připojují se kytarové vlny a dramatické vícehlasy. Také instrumentálně tu kapela nenechala nic náhodě a její výkon tady dosahuje vrcholu - úlohu přebírá mohutná klávesová stěna a pod ní "zápasí" zbytek kapely. Jako jediná skladba má pochmurnou náladu, ale patří k vrcholům alba. Závěr obstarává The Grand Finale, kde se v lehce přearanžované podobě opakuje úvodní monumentální podobě ústřední motiv. Teatrální závěr, téměř ve stylu Alice Coopera...

Styx namíchali vynikající melodický koktejl a Tommy Shaw a spol. se tady ocitli těsně pod vrcholem své komerční úspěšnosti. Posunuli se k hymničnosti a melodiím, i když na řadě skladeb je progrocková minulost kapely jasně zřetelná. Zapůsobilo to na mě ale náramně a tak musím hodnotit maximálně...