Reakce na recenzi:

horyna - @ 07.06.2019

Od první chvíle, co jsem slyšel nejznámějšího zástupce Canterbury scény, kapelu Caravan (pokud ji mohu tímto termínem označit), jsem si danou oblast okamžitě zamiloval. Vzápětí jsem začal pátrat i po dalších adeptech z této originální líhně a po všeobecně uznávaných pojmech jako Gong nebo Soft Machine jsem se postupně prokousal až k méně tradičním, všeobecně a v dnešní době ne tolik profláknutým spolkům jako třeba Isotope, Spirogyra nebo právě National Health. Hudební produkce této kapely, která v překladu znamená něco na způsob národní léčebny, je právě tak uzdravující, jak by měl pobyt v podobném (crazy) sanatoriu vyobrazeném na přebalu alba být.

Debut National Health je originální směsicí typických prvků pro tamější scénu (náznaky stylu Caravan jsou mnohde identifikovatelné), jazz rocku s prvky fusion. Celá produkce je pak zahalena do tajuplné atmosféry ne nepodobné stylově úplně jinde se nalézajícím Gryphon. Právě s nimi se v určitých okamžicích objevuje v tvorbě National Health určitá nábožná posvátnost a vážnost, která s rozverností geograficky i stylově všeobecně příbuzných Gong, leží v naprostém protikladu. Instrumentálně precizní soubor silných individualit (aby také ne, když část osazenstva hrála v kapele Hatfield and the North) nabízí pětici na fusion postavených výživných songů, v nichž jako třešničky na dortu působí konejšivé povzdechy a nápěvy Amandy Parsons. Její decentní vokály mají na celkovou atmosféru alba blahodárný vliv a staví tvorbu souboru na odlišnou a originální kolej.

Právě začátek Tenemos Roads, který je vytvářen souzvukem různých dechových nástrojů, zní tak nějak "pogryphonovsky". Není tu sice přítomen onen renesanční rozměr, ale duchovní vážnost prvního tématu je právě taková. Po chvilce se skladba rozjede do slušného pelášivého fusion. I úvod dvojky Brujo cituje podobně historické vzorce. Amanda přidává písni chrámový nádech, vzápětí se však dynamika ztiší a na povrch vystoupí malebná bukolická zvukomalba tvořena různými flétnami, klarinety, gongy, xylofony a co já vím čím vším ještě. V půli skladba nabere razanci a s vitálním tempem proklamuje neustále se měnící brilantní jazzové prvky. Další skladby už nemá cenu rozebírat, děje se v nich něco podobného, ale že by se snad divák neměl bavit tedy rozhodně nehrozí. Deska je zatraceně nápaditá, svěží, pestrobarevná a poslechově velice přívětivá. O sehranosti tohoto týmu netřeba spekulovat.

Kdo má rád kapely z okolí univerzitního města Canterbury, hudební styl fusion všeobecně nebo produkci kapely Gong v období Pierra Moerlena, tomu věřím, že buď borce z National Health už dávno zná, nebo je velmi rád v budoucnu vyzkouší. Ode mě má předem jasné požehnání. 4,5*