National Health - National Health (1978)

07.06.2019 horyna | #

Od první chvíle, co jsem slyšel nejznámějšího zástupce Canterbury scény, kapelu Caravan (pokud ji mohu tímto termínem označit), jsem si danou oblast okamžitě zamiloval. Vzápětí jsem začal pátrat i po dalších adeptech z této originální líhně a po všeobecně uznávaných pojmech jako Gong nebo Soft Machine jsem se postupně prokousal až k méně tradičním, všeobecně a v dnešní době ne tolik profláknutým spolkům jako třeba Isotope, Spirogyra nebo právě National Health. Hudební produkce této kapely, která v překladu znamená něco na způsob národní léčebny, je právě tak uzdravující, jak by měl pobyt v podobném (crazy) sanatoriu vyobrazeném na přebalu alba být.

Debut National Health je originální směsicí typických prvků pro tamější scénu (náznaky stylu Caravan jsou mnohde identifikovatelné), jazz rocku s prvky fusion. Celá produkce je pak zahalena do tajuplné atmosféry ne nepodobné stylově úplně jinde se nalézajícím Gryphon. Právě s nimi se v určitých okamžicích objevuje v tvorbě National Health určitá nábožná posvátnost a vážnost, která s rozverností geograficky i stylově všeobecně příbuzných Gong, leží v naprostém protikladu. Instrumentálně precizní soubor silných individualit (aby také ne, když část osazenstva hrála v kapele Hatfield and the North) nabízí pětici na fusion postavených výživných songů, v nichž jako třešničky na dortu působí konejšivé povzdechy a nápěvy Amandy Parsons. Její decentní vokály mají na celkovou atmosféru alba blahodárný vliv a staví tvorbu souboru na odlišnou a originální kolej.

Právě začátek Tenemos Roads, který je vytvářen souzvukem různých dechových nástrojů, zní tak nějak "pogryphonovsky". Není tu sice přítomen onen renesanční rozměr, ale duchovní vážnost prvního tématu je právě taková. Po chvilce se skladba rozjede do slušného pelášivého fusion. I úvod dvojky Brujo cituje podobně historické vzorce. Amanda přidává písni chrámový nádech, vzápětí se však dynamika ztiší a na povrch vystoupí malebná bukolická zvukomalba tvořena různými flétnami, klarinety, gongy, xylofony a co já vím čím vším ještě. V půli skladba nabere razanci a s vitálním tempem proklamuje neustále se měnící brilantní jazzové prvky. Další skladby už nemá cenu rozebírat, děje se v nich něco podobného, ale že by se snad divák neměl bavit tedy rozhodně nehrozí. Deska je zatraceně nápaditá, svěží, pestrobarevná a poslechově velice přívětivá. O sehranosti tohoto týmu netřeba spekulovat.

Kdo má rád kapely z okolí univerzitního města Canterbury, hudební styl fusion všeobecně nebo produkci kapely Gong v období Pierra Moerlena, tomu věřím, že buď borce z National Health už dávno zná, nebo je velmi rád v budoucnu vyzkouší. Ode mě má předem jasné požehnání. 4,5*
reagovat

northman @ 07.06.2019 14:12:44
Výborná deska od mé oblíbené kapely a skvělá recenze. Doporučuji i sesterskou kapelu Hatfiel & The North.

horyna @ 07.06.2019 14:20:19
northman děkuji za reakci. Jsem rád, že se tu ještě pár fajnšmekrů z oboru fusion najde.

20.09.2012 hejkal | #

Canterburská scéna to má údajne na Progboarde ťažké. Teória, že jej priaznivci sú jednoducho lenivci, ktorým sa bridí ťukať do klávesnice, nepatrí k politicky korektným, nuž sa ňou nebudem zaoberať a vrhnem sa na album National Health.

Päť inštrumentáliek (nejaké hrdlá sa síce ozvú, ale nemám dojem, že by šlo o niečo „neinštrumentálne“) si príjemne plynie, oblastné pasáže občas mierne stvrdnú, ale účinok Viagry nečakajte. O čo teda ide? O fusion ako z partesu, s dôrazom na poslucháčsku prívetivosť (ale nie rádiovú, bacha na to). Priznávam, pri džez rocku nemám veľmi chuť púšťať sa do skladby po skladbe, pretože sa tam jednak furt niečo mení, druhak je počet akordov nad rámec znalostí z matematiky absolventa prvého ročníka ZŠ a tretiak sa nájde dosť ľudí, ktorým sa pri čítaní textu v objeme nad desať riadkov nekontrolovateľne zhoršuje duševné zdravie, čo si, uznáte, na triko nevezmem. Uspokojím sa teda s obligátnym erekcie prostým konštatovaním, že každý nástroj znie perfektne a ponúka viac, než len suchopárnu kolekciu naučených prstolamov. V závere dôjde aj na trošku psychedelického pošušňania, čo isto ocenia nepriatelia estetiky.


Jasné, skupina National Health vydávala svoje albumy v roku 1978, kedy už bolo vymaľované a hudobná scéna sa posunula inam (džentlmen radšej nepoukáže kam, grobian môjho rangu to zasa spomínal toľkokrát, až sa mi nechce položiť osmičku v nemenovanej dekáde a nechať jej len nulu), to však neznamená, že priaznivcom fusion neponúka kopu príjemných chvíľ.
reagovat

martin69 @ 20.09.2012 16:36:53
hejkal : džentlmen,pochopí,že se vše někam posunuje.Jestli dobrým,nebo špatným směrem.Je věc druhá.
Je to opravdu nutné,opakovat to pořád dokola?
Tvé recenze,čtu rád.Tohle už mě, ale začíná otravovat.Kazí to celkový dojem,z tvého psaní.

hejkal @ 20.09.2012 16:43:53
Uvedomujem si, že to môže iritovať pravidelného čitateľa, strach z toho, že by niekto nový nevedel, aký mám na vývoj rockovej hudby názor, mi však káže nemlčať. Sľubujem, že sa tento neduh bude objavovať iba v takých recenziách, ktoré sa k danému obdobiu nejako viažu, čo zasa tak často nebude.

martin69 @ 20.09.2012 16:52:32
hejkal : rozumím.Pak mi nezbude,nic jiného,než je přestat číst.Letopočty totiž neřeším.A co se mi nelíbí,nekomentuji.

hejkal @ 20.09.2012 17:12:38
Možno je to off topic, ale pokúsim sa z kultúrneho hľadiska vymenovať pozitíva 80. rokov. V komikse to bolo jednoznačné, Moore napísal Watchmenov, Miller spravil z Batmana temného rytiera, čo okamžite viedlo k najlepšiemu obdobiu komiksov s Batmanom, z čoho táto postava ťaží dodnes a svoje počiatky si odbyl Lobo. Niečo by sa našlo aj v stripoch (Calvin & Hobbes).

V hudbe to boli rozhodne niektoré metalové party, ale hlavne Stevie Ray Vaughan. Rád som vtedy počúval aj reláciu Triangel, ale to je skôr detská nostalgia.

Film vytiahol béčkové karate filmy, akčňáky so Švarcom a pod., sci-fi a hlavne horory, to bola doba!

Literatúra toho tiež ponúkla dosť (hlavne písmená na papieri obvykle neriešia módu a vzhľad autorov, to majú vizuálne umenia o dosť horšie), za všetko menujem Umberta Eca a jeho Meno ruže alebo grafomana Stephena Kinga.

Výtvarné umenie, sochárstvo, architektúra idú dosť mimo mňa, nuž neviem zaujať stanovisko.

Ber to ako názor a nie jedinú pravdu. Pekný večer ti želám, s dobrou muzičkou.

dolycentrum @ 20.09.2012 18:13:35
..nevediet zaujat stanovisko a predsa odstavit na ''vedlajsiu kolaj'' je pracovnou naplnou a domenou posunovacov u zeleznice.A asi nie len tam..je to nakazlive..mat v rukach moc kritiky a argumenty hodne plytciny...80-e roky Ti dali pomerne malo a snad len ostava vyjadrit polutovanie.Tato dekada snad na rozdiel od niekolkych jedincov priniesla obrovsky posun...zeby ostala len nostalgia..? da sa aj tak prezivat,ale nie zatracovat.Intelektualny postoj posunuty na obdiv...? Skor len polutovaniahodne poklepanie na rameno...prisiel si o velke veci...

hejkal @ 20.09.2012 18:43:19
Možno. Je to o subjektívnych pocitoch, kým som šťastný, tak mi veľké veci, ktoré ma údajne i reálne minuli, nechýbajú. A že ich určite je. Myslím si, že každý si nájde to svoje a tak je to dobre.

gunslinger @ 20.09.2012 18:50:02
presne ako to hejkal napísal však béčkové horory 80 rokov vykresali zo mňa charakter bez nich by som nebol tým kým som (VEC,EVIL DEAD:-) Stephen King s ním som začal brať literatúru vážnejšie moja najkniha Temná Veža I: Pištolník (prečo som si myslel že Temný Rytier je z obdobia Sin City začiatok 90 rokov)ale hudba až na pár výnimiek GNR,SRV 0 bodov >> odkaz niečo také zvrátené mohli stvoriť iba 80 roky a do nekonečna sa opakujúce refrény "cu najt" bluéééé

pito63 @ 24.09.2012 11:19:30
Tento album som si v minulosti vypočul zo zvedavosti, nalákalo ma meno Neil Murray. Moje hodnotenie - 00.
Zlatý osemdesiatkový AOR, heavy metal!

hejkal @ 24.09.2012 12:06:43
Ani vo sne by mi nenapadlo ti ho odporúčať. :)

16.01.2009 Óin | #

Jak už jsem předeslal v profilu National Health, vydání jejich prvního alba předcházely téměř dva roky koncertování v poměrně proměnlivém obsazení. Je možná škoda, že se na nahrávání nepodíleli bývalí členové Bruford, Lee a Campbell, ale i přes jejich absenci jde o skvělou nahrávku. To nejlepší ze sestav kapel, jakými byly Gilgamesh a Hatfield and the North, přece nemůže natočit slabou desku, i když se jedná o prvotinu.

Najdou se hlasy, které kritizují přílišnou technickou dokonalost NH, některým schází na jejich prvním albu víc jakéhosi vnitřního pnutí, někomu může vadit třeba i zpěv Amandy Parsonsové, která místy připomíná Annie Haslam z Renaissance. Ale to jsou všechno nepodstatné detaily, tohle album má podle mého názoru chybiček jen málo.

Za nejlepší skladbu považuji úvodní takřka patnáctiminutové Tenemos roads, dokonalá je především souhra obou hráčů na klávesy. Závěr alba patří kompozici Elephants, která může někomu připomenout úvodní skladbu z Discipline od King Crimson, ale nejsou sloni jako sloni :-)

Budu se asi opakovat, ale jedničku National Health mohu opět jen doporučit všem fanouškům dobré muziky, kterým nesejde na tom, kolik let už od jejího nahrání uteklo. Pět hvězdiček nedám, ale čtyři si tohle elpíčko rozhodně zaslouží.
reagovat

zdenek2512 @ 21.10.2013 06:33:23
Kapelu National Health jsem poznal díky bulletinu Jazz a rozhodl jsem se osvěžit si vzpomínky, pustil jsem si tohle album a pro mě nádherý hlas Amandy Parsons působí jako náplast na bolavou ránu. Vynikající deska skvělé kapely. Díky za profil i výstižnou recenzi.