Reakce na recenzi:

Snake - @ 21.02.2015

Locanda delle Fate je jednou z těch relativně známějších a zásadnějších kapel, jejíž jméno bývá v žebříčcích a anketách týkajících se italského progresivního rocku, skloňováno poměrně často. Ovšem v době vydání se album Forse le lucciole non si Amano più nesetkalo s větším ohlasem. Rok 1977 už novým art rockovým kapelám nepřál a italské prog rockové hnutí bylo na ústupu. O rok později to kapela zkusila ještě s komerčněji zaměřeným singlem, ale to už byla labutí píseň před úplným rozpadem.

Velmi ambiciózní sestava, čítající dva kytaristy, dva klávesisty, sólového zpěváka a basáka s bubeníkem, uvařila pro ouška art rockového fanouška opravdu chutný pokrm. Romantický, symfonický a bohatě aranžovaný rock s klávesovými stěnami, kytarovými kudrlinkami a nádhernými melodiemi, umocněnými znělým tenorem Leonarda Sassa. Z italské scény jsem si - mimo jiné - oblíbil i tyto tři vokalisty : Prvním je Francesco di Giacomo z Banco del Mutuo Soccorso, druhým Jimmy Spitaleri z Metamorfosi a tím třetím právě Leonardo Sasso. Všichni mají podobně "posazený" hlas a byl by to zážitek, vidět je stát na jednom pódiu. Takoví tři tenoři italského rocku.

Album uvádí něco přes šest minut dlouhá, zvukomalebná instrumentální skladba A volte un istante di quiete a postupně před vámi defilují motivy a nápěvy, se kterými se na desce ještě setkáte. Tato vskutku velkolepá introdukce pomalu přejde do titulní písně Forse le lucciole non si amano più a asi bych těžko hledal emotivnější kousek. Kovově znějící klávesové nástroje zdobí kytarové ornamenty a slavnostní náladu ještě umocňuje naříkavá flétna, ovšem hlavní personou je tady Leonardo Sasso. Jeho nádherný hlas je plný citu a emocí a musí zasáhnout každého trochu citlivějšího posluchače, byť by metaforickému textu o světluškách, které už se asi nemají rády, nerozuměl ani slovo. Naprosto ze stejného soudku je i následující Profumo di colla Bianca, kde mi Locanda delle Fate v některých sólových výstupech připomíná Yes.

První tři skladby jsou skutečnými skvosty a protože se taková "forma" dá jen těžko udržet po celou stopáž desky, je tu oddychovka v podobě Cercando un nuovo confine. Není špatná, refrén je dokonce vynikající, ale v porovnání s prvními třemi kousky přece jenom pokulhává. Sogno di Estunno je skladbou relativně svižnější a znovu můžeme si vychutnat nádhernou souhru sólového klavíru, kytary, flétny a zpěvu. Víceméně akustickou skladbičku Non chiudere a chiave le stelle považuji za nejslabší článek celého alba, Sassův hlas tady chybí a tak mi to hodně připomíná singl, který je jako bonus přilepený k nejnovější reedici této desky. Ale to už je tady závěr a s ním další vynikající kousek, Vendesi saggezza. Symfonickou desku musí zakončit pompézní příspěvek a to skladba Vendesi saggezza bezezbytku naplňuje...

Pět štychů skvělých, dva - možná - o něco slabší. Jako malou nevýhodu tohoto alba vidím v jisté předvídatelnosti. Jede si to v jedné lajně a tak jsou si ty skladby vzájemně docela podobné. A také v tom, že je moc "hodné". Kdyby aspoň v jedné písni kapela šlápla na plyn a zpěvák houknul do publika, přineslo by trochu kýženého vzruchu a oživení.

Dávám čtyři a půl a zaokrouhluji dolů. Pro příznivce symfonického rocku a fanoušky kapel Pendragon, Arena , nebo IQ by mohli být tito italové zajímavou alternativou, doporučuji. A nejen jim.