Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più (1977)

Toužíte po nové porci kvalitní progresivní rockové muziky z Italské provenience?
Není nic jednoduššího, než si v počítači otevřít portál-Progarchives, a v sekci Rock Progressivo Italiano se přepnout na záložku-100 nejlepších alb tohoto subžánru.
Pak už stačí kolečkem myši rolovat směrem dolů, kochat se obálkami těchto nahrávek a pečlivě, nebo jen náhodným výběrem tipovat, popřípadě přelousknout i přiloženou recenzi-abyste nestříleli vyloženě naprázdno, a můžete směle vybírat desky, které se mají zanedlouho stát součástí vaší fonotéky.
Pokud jste fanda v této oblasti alespoň trochu kovaný, první desítku, nebo dle určitého nejvyššího procentuálního klíče, řadu z uváděných alb už doma máte.

Přesně takto jsem si nedávno díky Progarchives našel i kapelu Locanda Delle Fate a jejich dílo Forse le lucciole non si amano più. Zaujal mne obal (ach ta estetick stránka desek:-), kladné hodnocení i hudební nástřel. Dnes si nahrávku už hýčkám v teple domova, ale záznam který kapela v té době na desku přinesla, není vůbec jednoduchý stran pochopení. Utvořit si na ni nějaký názor i třeba po desítce poslechů dá jedinci i v oboru znalému hodně zabrat. Hudba na desce je velice složitá, maximálně komplexní a absolutně neprvoplánová, s množstvím tempových obměn a s minimem jakýchkoli záchytných bodů a pasáží, které si váš mozek dokáže zapamatovat. Neodkrývá se po částech, ale po malilinkatých ždibíncích, až bázlivě zdrženlivě. Přesto je v ní ukryto něco, co vám nedá spát a vyvolává ve vás pocity ztráty a nenaplnění. Veškerá očekávání vycházejí dlouho naprázdno a na konci zůstává jen několik otazníků. Esteticky velmi působivá, dalo by říci až učesaná hudba s množinou náladotvorných zvratů, plyne velice poklidně, romanticky oduševněle a dokáže vás přikrýt nadýchanou nachovou peřinou až po uši. Prim tu hraje jak klavír, dojemně domalovávaný klávesami, tak roztodivné kytarové zákruty velice jemného zrna a všudypřítomná flétna často podporovaná různými cinkrlátky, jež vytvářejí působivou hru rozličných hudebních barev. Na hlas Leonarda Sassa je potřeba si chvíli zvykat, ale i když jeho akcent nemusí být každému po chuti, jistou uhrančivost projevu mu upřít nelze.

Někteří znalci a recenzenti srovnávají produkci Locandy s obry PFM, nebo Banco... Dle mého tato deska na rozdíl od jmenovaných postrádá trochu více originality, chybí kontrasty, dravější energický potenciál, schopnost obměny soundu a zpestření za účelem riskování. Deska tak trpí "přistříhlostí křídel". Je to spíš uklidňující selanka, než progresivní rozpuk po vzoru Alphataurus, nebo Semiramis. 3* jsou myslím si adekvátní.

reagovat

jirka 7200 @ 18.06.2019 10:57:16
Kapelu neznám, ale na YTB jsem si desku pustil. Hudba je příjemná, vadí mi však zpěv, který mi zážitek trochu kazí. Možná jako instrumentální album by mě to oslovilo více.

steve @ 02.07.2019 06:06:26
Právě to poslouchám, není to špatné, zpěv mi nevadí, akorát je to dost klidný.

Snake @ 02.07.2019 06:52:31
Klidné to je, ale ty melodie, ty melodie...

Locanda delle Fate je jednou z těch relativně známějších a zásadnějších kapel, jejíž jméno bývá v žebříčcích a anketách týkajících se italského progresivního rocku, skloňováno poměrně často. Ovšem v době vydání se album Forse le lucciole non si Amano più nesetkalo s větším ohlasem. Rok 1977 už novým art rockovým kapelám nepřál a italské prog rockové hnutí bylo na ústupu. O rok později to kapela zkusila ještě s komerčněji zaměřeným singlem, ale to už byla labutí píseň před úplným rozpadem.

Velmi ambiciózní sestava, čítající dva kytaristy, dva klávesisty, sólového zpěváka a basáka s bubeníkem, uvařila pro ouška art rockového fanouška opravdu chutný pokrm. Romantický, symfonický a bohatě aranžovaný rock s klávesovými stěnami, kytarovými kudrlinkami a nádhernými melodiemi, umocněnými znělým tenorem Leonarda Sassa. Z italské scény jsem si - mimo jiné - oblíbil i tyto tři vokalisty : Prvním je Francesco di Giacomo z Banco del Mutuo Soccorso, druhým Jimmy Spitaleri z Metamorfosi a tím třetím právě Leonardo Sasso. Všichni mají podobně "posazený" hlas a byl by to zážitek, vidět je stát na jednom pódiu. Takoví tři tenoři italského rocku.

Album uvádí něco přes šest minut dlouhá, zvukomalebná instrumentální skladba A volte un istante di quiete a postupně před vámi defilují motivy a nápěvy, se kterými se na desce ještě setkáte. Tato vskutku velkolepá introdukce pomalu přejde do titulní písně Forse le lucciole non si amano più a asi bych těžko hledal emotivnější kousek. Kovově znějící klávesové nástroje zdobí kytarové ornamenty a slavnostní náladu ještě umocňuje naříkavá flétna, ovšem hlavní personou je tady Leonardo Sasso. Jeho nádherný hlas je plný citu a emocí a musí zasáhnout každého trochu citlivějšího posluchače, byť by metaforickému textu o světluškách, které už se asi nemají rády, nerozuměl ani slovo. Naprosto ze stejného soudku je i následující Profumo di colla Bianca, kde mi Locanda delle Fate v některých sólových výstupech připomíná Yes.

První tři skladby jsou skutečnými skvosty a protože se taková "forma" dá jen těžko udržet po celou stopáž desky, je tu oddychovka v podobě Cercando un nuovo confine. Není špatná, refrén je dokonce vynikající, ale v porovnání s prvními třemi kousky přece jenom pokulhává. Sogno di Estunno je skladbou relativně svižnější a znovu můžeme si vychutnat nádhernou souhru sólového klavíru, kytary, flétny a zpěvu. Víceméně akustickou skladbičku Non chiudere a chiave le stelle považuji za nejslabší článek celého alba, Sassův hlas tady chybí a tak mi to hodně připomíná singl, který je jako bonus přilepený k nejnovější reedici této desky. Ale to už je tady závěr a s ním další vynikající kousek, Vendesi saggezza. Symfonickou desku musí zakončit pompézní příspěvek a to skladba Vendesi saggezza bezezbytku naplňuje...

Pět štychů skvělých, dva - možná - o něco slabší. Jako malou nevýhodu tohoto alba vidím v jisté předvídatelnosti. Jede si to v jedné lajně a tak jsou si ty skladby vzájemně docela podobné. A také v tom, že je moc "hodné". Kdyby aspoň v jedné písni kapela šlápla na plyn a zpěvák houknul do publika, přineslo by trochu kýženého vzruchu a oživení.

Dávám čtyři a půl a zaokrouhluji dolů. Pro příznivce symfonického rocku a fanoušky kapel Pendragon, Arena , nebo IQ by mohli být tito italové zajímavou alternativou, doporučuji. A nejen jim.



reagovat

hejkal @ 22.02.2015 08:08:14
Jéj, vďaka za pripomenutie. Badám, že mám medzery v recenziách, asi sa v dohľadnej dobe zameriam na tých pár albumov, čo som ešte nerecenzoval a sú tu profily. Album často nepočúvam, hoci mu niet veľmi čo vytknúť. Predsa len je, ako píšeš, predvídateľne artový, rok vydania hold nepustí.

Snake @ 22.02.2015 10:16:57
Hejkale, není zač a děkuji za zpětnou vazbu. Jsem rád, že i Locandu delle Fate potrefila reunionová mánie a opět fungují. Na ytb se dají shlédnout nějaká ta koncertní videa a hraje jim to náramně.

Psaní pozitivně laděných recenzí považuji za takovou malou formu propagace mých oblíbených interpretů. Nezbyde než věřit, že text zaujme i někoho dalšího natolik, aby si desku našel a pustil. Což není v dnešní době internetové zas takový problém.

První, a na dlouhou dobu i poslední album italské kapely Locanda delle Fate, které produkoval Vangelisův bratr Niko Papathanassiou, bylo vydáno po dvou letech od založení skupiny v roce 1977.

Doba už moc symfonickému rocku nepřála, takže i přes příznivé odezvy hudebních kritiků k vydání dalšího alba nedošlo. Je to určitě škoda, protože tohle LP lze zařadit na přední místa nejen italských, ale i světových žebříčků progresivního rocku.

Hudebně tady můžeme slyšet ozvěnu Genesis z dob Selling England by the Pound, místy lze zaslechnout pasáže, inspirované takovými hvězdnými kapelami, jakými byly například Yes, Camel či Gentle Giant.

Mě osobně nejvíce oslovily první dvě skladby, výborná je i závěrečná Vendessi saggezza (Moudrost na prodej). Pro LDF je typický procítěný zpěv Leonarda Sassa, stejně tak i souhra klavíru s hammondkami.

Doporučuju všem milovníkům italského a světového progresivního rocku, dávám zasloužené čtyři hvězdičky.





reagovat

Lothian @ 01.02.2009 16:03:12
Mám ještě koncertní album LDF,nahrané také v roce 1977. Zvuková kvalita velmi dobrá.

hejkal @ 06.02.2013 09:24:37
Veru, pekný album, škoda, že tým jedna éra prakticky skončila a rocková hudba už nikdy nenašla silu a autentickosť, ktorými tak plýtvali kapely zo 60. a 70. rokov.

Snake @ 06.02.2013 09:33:15
Jedno z největších překvapení,které mi hudba poslední dobou připravila.Výborný art-prog. rock s velmi
dobrým vokálem a úžasnými melodiemi.V budoucnu k
němu určitě napíšu pár řádek.