Reakce na recenzi:

horyna - @ 18.06.2019

Toužíte po nové porci kvalitní progresivní rockové muziky z Italské provenience?
Není nic jednoduššího, než si v počítači otevřít portál-Progarchives, a v sekci Rock Progressivo Italiano se přepnout na záložku-100 nejlepších alb tohoto subžánru.
Pak už stačí kolečkem myši rolovat směrem dolů, kochat se obálkami těchto nahrávek a pečlivě, nebo jen náhodným výběrem tipovat, popřípadě přelousknout i přiloženou recenzi-abyste nestříleli vyloženě naprázdno, a můžete směle vybírat desky, které se mají zanedlouho stát součástí vaší fonotéky.
Pokud jste fanda v této oblasti alespoň trochu kovaný, první desítku, nebo dle určitého nejvyššího procentuálního klíče, řadu z uváděných alb už doma máte.

Přesně takto jsem si nedávno díky Progarchives našel i kapelu Locanda Delle Fate a jejich dílo Forse le lucciole non si amano più. Zaujal mne obal (ach ta estetick stránka desek:-), kladné hodnocení i hudební nástřel. Dnes si nahrávku už hýčkám v teple domova, ale záznam který kapela v té době na desku přinesla, není vůbec jednoduchý stran pochopení. Utvořit si na ni nějaký názor i třeba po desítce poslechů dá jedinci i v oboru znalému hodně zabrat. Hudba na desce je velice složitá, maximálně komplexní a absolutně neprvoplánová, s množstvím tempových obměn a s minimem jakýchkoli záchytných bodů a pasáží, které si váš mozek dokáže zapamatovat. Neodkrývá se po částech, ale po malilinkatých ždibíncích, až bázlivě zdrženlivě. Přesto je v ní ukryto něco, co vám nedá spát a vyvolává ve vás pocity ztráty a nenaplnění. Veškerá očekávání vycházejí dlouho naprázdno a na konci zůstává jen několik otazníků. Esteticky velmi působivá, dalo by říci až učesaná hudba s množinou náladotvorných zvratů, plyne velice poklidně, romanticky oduševněle a dokáže vás přikrýt nadýchanou nachovou peřinou až po uši. Prim tu hraje jak klavír, dojemně domalovávaný klávesami, tak roztodivné kytarové zákruty velice jemného zrna a všudypřítomná flétna často podporovaná různými cinkrlátky, jež vytvářejí působivou hru rozličných hudebních barev. Na hlas Leonarda Sassa je potřeba si chvíli zvykat, ale i když jeho akcent nemusí být každému po chuti, jistou uhrančivost projevu mu upřít nelze.

Někteří znalci a recenzenti srovnávají produkci Locandy s obry PFM, nebo Banco... Dle mého tato deska na rozdíl od jmenovaných postrádá trochu více originality, chybí kontrasty, dravější energický potenciál, schopnost obměny soundu a zpestření za účelem riskování. Deska tak trpí "přistříhlostí křídel". Je to spíš uklidňující selanka, než progresivní rozpuk po vzoru Alphataurus, nebo Semiramis. 3* jsou myslím si adekvátní.