Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 11.02.2014

K tomuto albu mě pojí pořádná dávka nostalgie, nebo´t jsem ho zaprvé měl od Nazareth jako první, zadruhé jsem ho zakoupil roku 2003 za svého prvního pobytu v USA v Salt Lake City (Utah), takže mám poctivou zámořskou verzi s Love Hurts namísto Guilty. Toto rozvržení mezi jednotlivými vydáními jsem ale zjistil až po měsících...

Titulní a úvodní skladba je jedním z osudových hadrockových nářezů, absolutně nikam neuhýbá ani neustupuje, jen neúnavně šlape až do fade-outu. Pro mě jeden z nejvybranějších rockových úvodů. Miss Misery mu sice rychlostně nemůže stačit, ale ani se o to nesnaží a spíše sází na střednětempovou těžkost a údernost, na samotné ztělesnění hardrockové hudby, stylově obdařené ostrým kytarovým sólem. Také je od prvních momentů alba znát přiostření McCaffertyho chrapláku, který do toho jde skutečně zostra. Baladickou klasiku Love Hurts, umístěnou právě na americké verzi alba, zná asi každý, a jsem rád, že zde dostala prostor oproti Guilty, která se mi zdá přece jen méně výrazná a můj dojem z tohoto skvostu by asi lehce nabourala. Ačkoli je Love Hurts klasicky gradovanou baladou, jako odlehčení mezi hardrockovými kusy působí ideálně. Changin´ Times je dalším parádním hardrockovým číslem, kde asi jen hluchý přeslechne zeppelinovsko/purpleovskou inspiraci s hymnickým závěrem. Beggars Day je dalším ostrým hadrockovým zarytím kopyta v zemi s prvotřídními riffy a parádně vygradovaným refrénem. Rose in the Heather je oproti tomu jemným, náladotvorným přemostěním s lehkým oparem psychedelie, který měla kapela v první půli 70. let zažitou. Whiskey Drinkin´ Woman je další poctivý hardrock s vydatnou bluesovou příměsí, držící spíše střední tempo. Kapitolou samou o sobě je pak závěrečný desetiminutový kolos Please Don´t Judas Me, opět s výrazně psychedelickou, až progresívně rockovou náladou, a pořád se mi vnucuje nálada soudobých Pink Floyd. Podobné skladby měli Nazareth i na předchozích albech, ale zde se v propracovanosti a náladě doslova překonali. Pro mě jednoznačně nejen vrchol desky, ale i celé diskografie.

Ačkoli Nazareth neřadím ve svém žebříčku někam do popředí a určitě ani do první dvacítky, tenhle koktejl se jim povedl mimořádně. Mám doma čtveřici alb od Razamanaz po HOTD a všechna předchozí by dostala mezi 3 a 4, přece jen se špičkou žánru se to měřit nemůže, ale tohle album je zasloužený majstrštyk, kde mi sedlo všechno dokonale. Oproti předchozím deskám bez občas těžkého zadku, s citelným zostřením a přitvrzením, ale na druhé straně zvolněním nálady v závěru. Na poměry kapely mimořádně variabilní album za plný počet.