Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.07.2019

Dnes bych tu rád připomenul jedno dosti utajené progresivní těleso z hluboké hudební minulosti. Jeho jméno je Quatermass a já osobně tuto kapelu vnímám jako výbornou alternativou pro příznivce Atomic Rooster a ELP. Je to jeden z mých mladších objevů na art-rockovém poli. Už si přesně nevybavuji, kterou cestou jsem se k nim dopídil a ani netvrdím, že jsem nějak přehnaně unešen repertoárem tohoto debutního alba, ale jako příznivec téměř všeho dobrého sedmdesátkového, vnímám soubor jako adekvátní oživení a schopného konkurenta psychedelické stopě, kterou v oněch letech po sobě zanechal kupříkladu právě atomoví kohout.

Jméno Micka Underwooda je dobře známe z působení v bandu Iana Gillana. Jeho hra na mnou oblíbených deskách Double Trouble a Magic je živelná a energická. V řípadě Quatermas jde o daleko sofistikovanější pojetí, s množstvím najazzlých stylových odboček a psychedelických struktur. Jestliže hrál v Gillanově angažmá rockově přímo, tady se technicky vyřádil jen co je pravda.
Basák Johnny Gustafson hrál s Gillanem rovněž, na jeho prvních sólo počich po odchodu z Deep Purple. Jeho úchvatnou hru slyšíme na monstrózních fusion deskách Clear Air Turbulence a ve stínu pobývajícím podceňovaném albu Scarabus.

Quatermass sic nemají ve svém středu dvojici klávesistů, jejichž hra mě tolik okouzluje u sousedů Greenslade, ale nezní ani tak chladně a akadedmicky jako přirovnávaní ELP. Jejich pojetí nejvíce koresponduje s psychedelickými podmínkami vytvářenými uvnitř Atomic Rooster. Občasné Emersonem inspirované pasáže zní krapet křečovitě, ale nejsou tolik vyumělkované a obsahují dravější a syrovější jádro. Zpěv si na desce vzal na starosti právě basák Johnny Gustafson, který má příjemný hlas obzvláště v zastřenějších rejstřících, ale když tlačí na pilu, není jeho pronikavý řev úplně tím pravým ořechovým.

Samotné skladby jsou precizně prokomponované a do detailu vypiplané. Hudební tok se střídavě pohybuje mezi artrokově klidnými vodami a burácející hard-rockovou masou. Najdeme tu i několik jímavě tichých zbožných motivů na hammond, či klasicistních klavírních odboček k vážné hudbě. Instrumentálních pasáži je zde dostatek, ale stejně tak i těch zpívaných, čímž deska na rozdíl od svých kolegyň tak trochu odbočuje k přístupnějšímu žánru s řadou záchytných míst.
Právě díky nim přimhouřím oko a z 3,5* zaokrouhlím na 4 rovné.