Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 18.03.2012

Když Ian Gillan v r. 1973 opustil pořádně rozjetý rychlík Deep Purple, přijal jsem tohle rozhodnutí s jistým rozladěním. Hardrocková supergroup měla ve svém jádru tři výrazné sólisty (Blackmorea, Lorda a Gillana) a tohle spojení s výtečně šlapající rytmikou se zdálo na dlouhá léta tvrdou valutou. Bohužel lidská ješitnost a vzájemná řevnivost uvnitř kapely rozhodila mezilidské vztahy a Gillan se rozhodl z tohohle vlaku vystoupit. Jeho pověst nedostižného vokalisty mu měla do budoucna zaručit nejen přízeň publika, hudebních kritiků, ale i nové nahrávací kontrakty. Jak se zdálo, famózní zpěvák se rozhodl pro jinou cestu. Chtěl si odpočinout od rockového show-businessu. Asi dva roky podnikal, ale tahle činnost ho neuspokojovala. Dokonce se mluvilo i o tom, že má politické ambice. Nakonec se ale vrátil k tomu, v čem byl nejlepší a to k hudbě a domnívám se, že nejen kvůli sobě, ale i kvůli nám – dobře udělal…..
Druhé album které vydal pod hlavičkou Ian Gillan Band bylo v mém okolí odmítáno, jako špatná volba a obrácení nesprávným směrem a jeho zatracování v mém okolí bylo tak razantní, že mě to přimělo k tomu, abych se po albu poohlédl a pak si udělal názor sám. Nemohl jsem pochopit, že ti, kteří ještě před časem Gillana velebili jako pěveckou rockovou ikonu number one najednou otočili a jeho hudební projekt Clear Air Turbulence popravili nekompromisním odsudkem. Dopadlo to ale jinak, album jsem nejen akceptoval napoprvé, ale také dodnes zůstal (po letech v digitální podobě) v mé sbírce….

CLEAR AIR TURBULENCE – začátek jako od Tangerine Dream…. Dlouhý elektronický tón a potom přelévání klávesových nástrojů v majestátním pojetí. Pak ale nastane změna a zcela neočekávaně se nám zde objeví derivát fusion music – kde se propojuje funkový rytmika s dechovou sekcí a je tady spousta dravé energie, která žene hudbu vpřed závratnou rychlostí – baskytarista John Gustafson a bubeník Mark Nauseef nalezli oděvního nástupu fantastickou rytmickou shodu. Je tady také Colin Towns, který hraje na elektrické piano a synthesizer, který má jazzové cítění a dotváří mírně kontemplativní nálady. Konečně se také dočkáme elektrického kytaristy – je jím Ray Fenwick, zkušený studiový sideman, který působil mj. v Spencer Davis Group a spolupracoval s řadou dalších známých jmen. Ano, tohle byl jazzrock v britském balení s dechovou sekcí. Žádné hardrockové riffy Deep Purple, žádné propojení s minulostí. Třebaže v Británii byl r. 1977 rokem punku, byla zde pořád ještě jistý prostor pro formálně složitější varianty hudby – Brand X, Bruford, Sof Machine, Gong a Ian Gillan Band si chtěl evidentně tuhle variantu vyzkoušet. Výtečná souhra, spousta dravosti a rozpoutanosti na plný plyn….

FIVE MOONS – po razantním nástupu celkem logicky člověk očekává zklidnění. Je nám nabídnuto v rozjímavé baladě, kde perlí elektrické piano a elektronické lehké přeznívající tóny z pozadí. Gillan před mikrofonem zpívá velmi lehce a jemně. Není zde jeho ječivý přídech exprese, ale spíš ponoření do tématu. Po úvodním tématu se mírně skladba rozběhne, aby podmínila smysl nálad a rozpoložení pěveckého pojetí. Možná, že i tento způsob zpěvu drsné rockery v podobném instrumentálním balení odrazoval (nevím, já to tak necítil). Přiznám se, že jsem uvítal, že Gillan nechci vytvářet nějaký truc hardrockový model purpleovského kalibru, aby dokázal, že On přežil Deep Purple, zatímco ONI se už před rokem rozpadli. Dechová sekce ovšem byla něco jiného. Gillan saxofony, trubky a trombon…. To pro mě nebylo úplně srozumitelné, ale i tomuhle jsem časem přivykl. Gillan svůj hlas nechává ještě „podpírat“ Fenwickem a Gustafsonem, což zesiluje vokální základ a vytváří nový trochu neobvyklý sound….

MONEY LENDER – abychom ale tak úplně nevyskočili z rockových souvislostí, tak se v další skladbě Fenwick svým výrazným kytarovým riffem hlásí o slovo a Gillana vrácí na agresivnější rockovou půdu, ale rytmické proměny Nauseefa a dechová sekce jako od Chicaga dostává tuhle skladbu od hardrocku směrem k jazzu a místy k soulu. Gillan nám v jeho forsírovaných pěveckých nástupech připomene, že to byl on, kdo v Jesus Christ Superstar zpíval Ježíše Krista. Další proměny mollových, septimových a durových akordů jdou do funku a před námi se odvíjí spíš americký model hudby, ale Fenwick ho v pravém okamžiku vrací do průrazného hardrockového riffu. Mark Nauseef je ovšem opravdu perfektní bubeník a jeho bubenické polyrytmické figury propojenép s Gustafsonovou baskytarou jsou opravdu výtečné. Colin Towns od kláves hraje rovněž ještě na příčnou flétnu, která se nám v instrumentaci občas přihlásí o slovo. Velmi dobře se mi tahle vrstvená a členitá hudba posluchá, i když není tak syrově agresivní jak by člověk očekával.

OVER THE HILL – Nauseefovy bubenické eskapády jsou poučeny ďábelskými breaky Billyho Cobhama, což v daném době zkoušel téměř každý technicky lépe vybavený bubeník. Žádná výrazná melodická linka, ale rytym, rytmy a rytmy, propojované frázovaným zpíváním. Instrumentální víření přináší spoustu nových barev a obrazců, které mi znějí libě a mohu se v daném typu hudby cítit jako doma a hardrockové riffy mi ve větší míře nechybějí. Gillan samozřejmě občas potřebuje popustit uzdu svému pěveckému běsnění a tak nám nabídne svoje hlasové erupce. Aranžmá skladby drží výtečně pohromadě. Colin Towns je mj. výtečný klavírista a my se můžeme opravdu přesvědčit o tom, že má správný úhoz a techniku, ale mrštně přebíhá i po klávesách synthesizeru a elektrických smyčců. Žádné hammondky. Tenhle nástroj byl v daném období, ale i dalších letech vnímán jako anachronismus…. Funkové nástupy se zde rozbíhají v širokých plochách a Nauseef změní techniku hry a s baterií bicích nástrojů pracuje jako Lenny White s Return To Forever. Fenwick získává prostor v mezihře pro prezentaci, ale činií tak s rozmyslem a spíš sází promyšlené tóny do schématu, než že by nás v daném okamžiku zahrnul nějakým sólovým zemětřesením…

GOODHAND LIZA – další odbočka směrem k etnické hudbě? Proč ne! Experimetovat není na albu zakázáno. Percussion a zejména conga se rozbíhají v polyrytmických obrazcích. Bzučení synthesizerů překrývá sborové zpívání Gillana, Gustafsona a Fenwicka na pokraj jazzsoulového rozměru ve stylu Sly And The Family Stone, v dané době už dávno neexistující sdružení, která excelovalo koncem šedesátých let v Kalifornii. Townsovy elektrické smyčce se jeví jako hodně uhlazené. Zaměřují se hlavně na fantasticky šlapající rytmy a jejich údernost a živočišnost. Možná mohlo bych těch elektrických smyčců méně (!) a mohla zde řádit flétna a akustckiké kytary, ale Gustafson má potřebu vložit sem dravější baskytarové téma a tak se skladba udržuje v permanentním napětí a i Gillan ustupuje do pozadí, aby tahle atmosféra pronikla posluchači do posledního nervu v těle až do odeznívaného konce….

ANGEL MANCHENIO – klouzavé tóny elektrické kytary se zajímavě spojují s čistými tóny akustické kytary a z pozadí slyšíme kastaněty, vibrující baskytaru a teď už i to před chvíli přivolávanou flétnu… Andělské kouzlení jakoby mělo souznít i se samotným názvem skladby, který se s harmonickým vrstvením vznáší prostorem…. Bicí a baskytara ovšem nastoupí do jazzových nálad a zvýrazní rytmickou strukturu. Gillan je součástí tématu a nezdá se, že by chtěl ostatní vytlačit, třebaže je evidentně principálem kapely, zcela liberálně poskytuje prostor pro sebevyjádření ostatním. Další fáze skladby jakoby se omočily v mírně artrockovém opojení, ale my tušíme, že je to jenom náznak, protože rytmické pojetí nás posouvá do už dříve deklarované fusion music. Towns experimentuje se synthesizerem a navozuje uvolnění a kreativní variace nad jazzrockovou rytmikou. Nic moc britského nás na albu nepotkalo, Gillan se vzdálil konzervativním principům hardrocku a tohle album ukázalo, že ho můžeme najít v jiném hudebním světě, který sice jeho personu nepostaví mezi věrozvěsty tohoto hudebního pojetí, ale dokáže, že Gillan v daném období ještě zdaleka nekončí….

Samozřejmě, že album Clear Air Turbulence milovníky alb Fireball nebo Machine Head neuspokojí a z daných principů hardrockových klišé se bude chtít málokdo smířit s představou, že jeden z největších zpěváků sedmdesátých let udělal takovou odbočku…
Otázkou bylo, co přinesou další léta a čím nás bude překvapovat na nových albech. Na albu mě zaujala famózní souhra kapely, rytmické pojetí a celková soudržnost. Možná zde nebylo tolik kytarových partů, jak by člověk očekával, ale řada věcí dalších zde tuto okolnost vyvažovala. Jsem někde mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami, ale to homogenní muzikantství na albu a zároveň odvaha vykročit tam, kde mě nikdo nečeká, to hodnotím a tak rád přidám!