Gillan, Ian - Clear Air Turbulence [Ian Gillan Band] (1977)

21.03.2018 pinkman | #

V posledních dnech se tu několikrát probíraly termíny jazz-rock a fusion. Myslím si, že nejde určit přesná hranice mezi těmito dvěmi dosti podobnými frakcemi.
Wikipedie cituje: Jazz fusion (také „jazz-rock fusion“ nebo „fusion“) je hudební styl, který spojuje prvky Jazz s ostatními styly, zvláště s Rock, Funk, Latin musicem, Jazz rock, Electrick jazz, R&B, a Blues rock.
Podle mě je úplně jedno jak určité album pojmenujeme, ať tak či onak, všem by mělo být jasné, co taková hudba v sobě obsáhne. Fusion zaujímá pružný rockový postoj, do kterého se přimíchávají různé jazzové substráty.

Gillanova deska Clear Air Turbulence naplňuje takové představy v plném rozsahu. Je to čistý jazz-rock, řekněme tedy fusion. Fúze slučující dvě rodílné entity. Ale Gillanovo pojetí je od toho klasického Weather Reporter-ovskégho úplně jiné. Svobodnější, laškovnější, hravější, přesně jak uvádí deset let strá Palova recenze, plné muzikantských srandiček. Průměrná stopáž atakující hranici sedmi minut dokonale prověří muzikantské renomé party, kterou okolo sebe Ian shromáždil. Jména jako Nauseef, Gustavson, Fenwick, nebo Towns nejsou hvězdy první velikosti, ale ve srovnání s nimi hrají daleko přesvědčivěj.
Clear Air Turbulence je instrumentálně brilatní deska zvládnutá na jedničku. Určitě jeho nejlepší. A přiznejme si popravdě, vedle ní bledne závistí i podstatná část katalogu Ianových mateřských DEEP PURPLE.
reagovat

PaloM @ 21.03.2018 09:52:06
pinkman: ja vnímam pojmy jazzrock (džezrock) a fusion ako rovnocenné, vyjadrujúce to isté.
Džezrock sme to volali v 70. rokoch.
Vďaka ti za spomienku, je to deväť rokov už, čas šialene letí. A tento album je stále skvostom.
No, na Deep Purple nedám dopustiť. Je to proste legenda, klasika daného žánru a mne hudba veľmi blízka. Zhruba 42 rokov ich počúvam. Nevedel by som porovnávať ich diskogafiu s Clear Air Turbulence.

john l @ 21.03.2018 10:41:19
Míchat Párply s Gillanam dohromady nejde. Taky si v obchoďáku nespletem jabka s hruškama.

steve @ 21.03.2018 12:12:09
Clear Air Turbulence a Scarabus bych zařadil mezi nejlepší jazzrockové nahrávky v sedmdesátých letech. Jen se nikdy neumím rozhodnout, která z nich je povedenější. Na Scarabus napadalo hodně opozičního hnoje což nechápu. Jenom proto že maj skladby přehlednější a ucelenější schemata přec neznamená že jsou horší. Každopádně dík za recenzi. O takové muzice čtu vždycky rád, do schematu tvořícího Progboard dobře zapadá. Blbosti a nekonečné žvásty typu kapitána belzebuba mě lezou krkem. Když to neznám a nesnáším, proč budu reagovat?

pinkman @ 21.03.2018 15:17:04
Není potřebou míchat tyto dva světy spolu, ale logika věci mi říká, že pokud budu objektivně srovnávat i slavná a známá alba DP ze sedmdesátých let, některá prostě nemohou obstát.
To se pochopitelně sklaním příznivcům souboru nechce líbit.

PaloM @ 21.03.2018 16:28:29
pinkman veď je to v poriadku, rešpektujem tvoj názor, aj keď mám iný.

ametyst @ 21.03.2018 18:43:07
No, já si tedy nemyslím, že by zrovna tohle byl čistý jazzrock, nicméně ty základní atributy tam bezesporu jsou. Gillana si za toto album vážím ještě víc než předtím, neboť se dokázal oprostit od jakéhosi klišé (když to takhle ošklivě nazvu) a troufnul si zvolit úplně jinou cestu než kdykoliv v minulosti, což mu pochopitelně ortodoxní příznivci Deep Purple, jen tak neodpustili. Jediné co bych tomu dílu vytknul, je trošku nevyrovnaný zvuk, ale to se dá vcelku snadno napravit případným remasteringem.
Za mě jednoznačně palec nahoru.

Jarda P @ 22.03.2018 06:07:45
Clear Air Turbulence je u mě bezkonkurenčně nejlepší vec z Gillanova sólového období.Z toho rockového mám rád Mr. Universe, zbytek mě neoslovil.

pinkman @ 22.03.2018 07:05:41
Uživatel ametyst tu nadnesl polemiku o tom, jakým způsobem vnímat jazzrock. Protože kdyby tohle jazzrock být neměl, pak už nevím jak by dotyčná nahrávka měla vypadat. Právě že první Gillanovi sólovky jsou přesným měřítkem pro to, jak zahrát fusion.

....deska Scarabus je určítou částí publika vnímána jako ústup z vydobytých pozic. Špatná rozhodně není, těch nápadů je tam míň a jejich složení a složení do písně samotné zavání mírnou rutinou.

bylo by zajímavé pozorovat Gillanovu cestu dál jazzrockovým polem, kdyby tuto oblast neopustil a nepřešel nazpět k "obyčejnému"rocku. To se však nestalo....

PaloM @ 22.03.2018 08:18:00
Pozeral som moje zápisky tu spred 9 rokov o albume Scarabus, no, dosť som ho zotrel.
Skúsim si to znovu vypočuť (po mnohých rokoch), či je naozaj tak slabé, ako som ho vtedy vnímal. Človek by nikdy nemal vravieť nikdy :-)

horyna @ 22.03.2018 08:30:36
Jsem společně s Palem na jedné lodi. Ani mě nepřináší Scarabus výrazně potěšující vibrace. Clear...je daleko zajímavějším počinem.

Ano, Gillan se zřejmě pod tlakem fanoušků, kterým jeho jazzové počiny nepřišly zrovna po chuti rázně obrátil nazpět do bouřlivých vod rocku. Pro mě jsou už dosti nevyrovnané a předvídatelné.

PaloM @ 22.03.2018 08:33:11
Gratias sa podobne vyjadril, i keď nie vždy som s jeho názormi súhlasil.
Na druhej strane, viackrát sa mi stalo, že čo som najskôr zavrhol, to som si s odstupom rokov obľúbil.

horyna @ 22.03.2018 08:52:45
Od Peťana jsem tu pochytil solidní množství kapel a nahrávek, které jsem buď neznal, nebo mě z nějaké předpojatosti nezajímaly. Když si ještě dnes čtu některou jeho práci, tak žasnu nad hudební průpravou tohoto člověka. Ovšem ty mega dlouhé slohovky čítající u jedné skladby tolik řádků co u jiné recenze celé, to je brutus:-)

PaloM @ 22.03.2018 08:58:44
Petr Gratias je profesionálny hudobný publicista z Brna. Napísal knižky o Oldovi Veselém, skupine Progres, o Brnenskej rockovej scéne. A kedysi aj nejaké westerny.

horyna @ 22.03.2018 09:12:08
Vím, známe se okrajově osobně (oba Brňáci, já vlastně dědinčan), zahlédl jsem ho na Meolovském koncertě, ale už dlouho jsme spolu nemluvili.
Dával tady tomu maximum, ale jestli se nepletu tak ho osobní spory a vlastní ego samočině poslali out.

Jarda P @ 22.03.2018 09:20:40
Scarabus se mi nelíbil před 40 lety a ani dnes. Znovu se k ní vracet je pro mě ztráta času. Stejně tak už nebudu zkoušet desky po Mr. Universe.

northman @ 22.03.2018 10:04:14
Tahle deska vznikla v době kdy mě Deep Purple a jejich epigoni vůbec nezajímaly a dá se říci, že mě nezajímají ani nyní. Poslech jsem si tohle album na základě kladných ohlasů, celkem se to dá poslouchat, zaujala mě skladba Goodhand Liza. Jazzrock byl tehdy už passé, tenhle styl kulminoval kolem roku 1974 s alby Mahavishnu Orchestra, Return To Forever atd. Když jsem si tuhle desku pouštěl, tak jsem si říkal, že jsem o nic nepřišel, nekoupil bych si ji, znám mnoho lepších desek z té doby, i když v době vzniku se to mohlo někomu líbit a líbí se to i v současné době.

bullb @ 23.03.2018 07:43:44
Z úcty k Deep Purple som sa pokúšal počúvať aj toto. Bohužiaľ nič. Chyba je v mojom prijímači.

steve @ 23.03.2018 11:29:46
Bullb ty takový jazzofil a nezkousneš Gillanovo fusion? Porouchaný přijímač.

18.03.2012 Petr Gratias | #

Když Ian Gillan v r. 1973 opustil pořádně rozjetý rychlík Deep Purple, přijal jsem tohle rozhodnutí s jistým rozladěním. Hardrocková supergroup měla ve svém jádru tři výrazné sólisty (Blackmorea, Lorda a Gillana) a tohle spojení s výtečně šlapající rytmikou se zdálo na dlouhá léta tvrdou valutou. Bohužel lidská ješitnost a vzájemná řevnivost uvnitř kapely rozhodila mezilidské vztahy a Gillan se rozhodl z tohohle vlaku vystoupit. Jeho pověst nedostižného vokalisty mu měla do budoucna zaručit nejen přízeň publika, hudebních kritiků, ale i nové nahrávací kontrakty. Jak se zdálo, famózní zpěvák se rozhodl pro jinou cestu. Chtěl si odpočinout od rockového show-businessu. Asi dva roky podnikal, ale tahle činnost ho neuspokojovala. Dokonce se mluvilo i o tom, že má politické ambice. Nakonec se ale vrátil k tomu, v čem byl nejlepší a to k hudbě a domnívám se, že nejen kvůli sobě, ale i kvůli nám – dobře udělal…..
Druhé album které vydal pod hlavičkou Ian Gillan Band bylo v mém okolí odmítáno, jako špatná volba a obrácení nesprávným směrem a jeho zatracování v mém okolí bylo tak razantní, že mě to přimělo k tomu, abych se po albu poohlédl a pak si udělal názor sám. Nemohl jsem pochopit, že ti, kteří ještě před časem Gillana velebili jako pěveckou rockovou ikonu number one najednou otočili a jeho hudební projekt Clear Air Turbulence popravili nekompromisním odsudkem. Dopadlo to ale jinak, album jsem nejen akceptoval napoprvé, ale také dodnes zůstal (po letech v digitální podobě) v mé sbírce….

CLEAR AIR TURBULENCE – začátek jako od Tangerine Dream…. Dlouhý elektronický tón a potom přelévání klávesových nástrojů v majestátním pojetí. Pak ale nastane změna a zcela neočekávaně se nám zde objeví derivát fusion music – kde se propojuje funkový rytmika s dechovou sekcí a je tady spousta dravé energie, která žene hudbu vpřed závratnou rychlostí – baskytarista John Gustafson a bubeník Mark Nauseef nalezli oděvního nástupu fantastickou rytmickou shodu. Je tady také Colin Towns, který hraje na elektrické piano a synthesizer, který má jazzové cítění a dotváří mírně kontemplativní nálady. Konečně se také dočkáme elektrického kytaristy – je jím Ray Fenwick, zkušený studiový sideman, který působil mj. v Spencer Davis Group a spolupracoval s řadou dalších známých jmen. Ano, tohle byl jazzrock v britském balení s dechovou sekcí. Žádné hardrockové riffy Deep Purple, žádné propojení s minulostí. Třebaže v Británii byl r. 1977 rokem punku, byla zde pořád ještě jistý prostor pro formálně složitější varianty hudby – Brand X, Bruford, Sof Machine, Gong a Ian Gillan Band si chtěl evidentně tuhle variantu vyzkoušet. Výtečná souhra, spousta dravosti a rozpoutanosti na plný plyn….

FIVE MOONS – po razantním nástupu celkem logicky člověk očekává zklidnění. Je nám nabídnuto v rozjímavé baladě, kde perlí elektrické piano a elektronické lehké přeznívající tóny z pozadí. Gillan před mikrofonem zpívá velmi lehce a jemně. Není zde jeho ječivý přídech exprese, ale spíš ponoření do tématu. Po úvodním tématu se mírně skladba rozběhne, aby podmínila smysl nálad a rozpoložení pěveckého pojetí. Možná, že i tento způsob zpěvu drsné rockery v podobném instrumentálním balení odrazoval (nevím, já to tak necítil). Přiznám se, že jsem uvítal, že Gillan nechci vytvářet nějaký truc hardrockový model purpleovského kalibru, aby dokázal, že On přežil Deep Purple, zatímco ONI se už před rokem rozpadli. Dechová sekce ovšem byla něco jiného. Gillan saxofony, trubky a trombon…. To pro mě nebylo úplně srozumitelné, ale i tomuhle jsem časem přivykl. Gillan svůj hlas nechává ještě „podpírat“ Fenwickem a Gustafsonem, což zesiluje vokální základ a vytváří nový trochu neobvyklý sound….

MONEY LENDER – abychom ale tak úplně nevyskočili z rockových souvislostí, tak se v další skladbě Fenwick svým výrazným kytarovým riffem hlásí o slovo a Gillana vrácí na agresivnější rockovou půdu, ale rytmické proměny Nauseefa a dechová sekce jako od Chicaga dostává tuhle skladbu od hardrocku směrem k jazzu a místy k soulu. Gillan nám v jeho forsírovaných pěveckých nástupech připomene, že to byl on, kdo v Jesus Christ Superstar zpíval Ježíše Krista. Další proměny mollových, septimových a durových akordů jdou do funku a před námi se odvíjí spíš americký model hudby, ale Fenwick ho v pravém okamžiku vrací do průrazného hardrockového riffu. Mark Nauseef je ovšem opravdu perfektní bubeník a jeho bubenické polyrytmické figury propojenép s Gustafsonovou baskytarou jsou opravdu výtečné. Colin Towns od kláves hraje rovněž ještě na příčnou flétnu, která se nám v instrumentaci občas přihlásí o slovo. Velmi dobře se mi tahle vrstvená a členitá hudba posluchá, i když není tak syrově agresivní jak by člověk očekával.

OVER THE HILL – Nauseefovy bubenické eskapády jsou poučeny ďábelskými breaky Billyho Cobhama, což v daném době zkoušel téměř každý technicky lépe vybavený bubeník. Žádná výrazná melodická linka, ale rytym, rytmy a rytmy, propojované frázovaným zpíváním. Instrumentální víření přináší spoustu nových barev a obrazců, které mi znějí libě a mohu se v daném typu hudby cítit jako doma a hardrockové riffy mi ve větší míře nechybějí. Gillan samozřejmě občas potřebuje popustit uzdu svému pěveckému běsnění a tak nám nabídne svoje hlasové erupce. Aranžmá skladby drží výtečně pohromadě. Colin Towns je mj. výtečný klavírista a my se můžeme opravdu přesvědčit o tom, že má správný úhoz a techniku, ale mrštně přebíhá i po klávesách synthesizeru a elektrických smyčců. Žádné hammondky. Tenhle nástroj byl v daném období, ale i dalších letech vnímán jako anachronismus…. Funkové nástupy se zde rozbíhají v širokých plochách a Nauseef změní techniku hry a s baterií bicích nástrojů pracuje jako Lenny White s Return To Forever. Fenwick získává prostor v mezihře pro prezentaci, ale činií tak s rozmyslem a spíš sází promyšlené tóny do schématu, než že by nás v daném okamžiku zahrnul nějakým sólovým zemětřesením…

GOODHAND LIZA – další odbočka směrem k etnické hudbě? Proč ne! Experimetovat není na albu zakázáno. Percussion a zejména conga se rozbíhají v polyrytmických obrazcích. Bzučení synthesizerů překrývá sborové zpívání Gillana, Gustafsona a Fenwicka na pokraj jazzsoulového rozměru ve stylu Sly And The Family Stone, v dané době už dávno neexistující sdružení, která excelovalo koncem šedesátých let v Kalifornii. Townsovy elektrické smyčce se jeví jako hodně uhlazené. Zaměřují se hlavně na fantasticky šlapající rytmy a jejich údernost a živočišnost. Možná mohlo bych těch elektrických smyčců méně (!) a mohla zde řádit flétna a akustckiké kytary, ale Gustafson má potřebu vložit sem dravější baskytarové téma a tak se skladba udržuje v permanentním napětí a i Gillan ustupuje do pozadí, aby tahle atmosféra pronikla posluchači do posledního nervu v těle až do odeznívaného konce….

ANGEL MANCHENIO – klouzavé tóny elektrické kytary se zajímavě spojují s čistými tóny akustické kytary a z pozadí slyšíme kastaněty, vibrující baskytaru a teď už i to před chvíli přivolávanou flétnu… Andělské kouzlení jakoby mělo souznít i se samotným názvem skladby, který se s harmonickým vrstvením vznáší prostorem…. Bicí a baskytara ovšem nastoupí do jazzových nálad a zvýrazní rytmickou strukturu. Gillan je součástí tématu a nezdá se, že by chtěl ostatní vytlačit, třebaže je evidentně principálem kapely, zcela liberálně poskytuje prostor pro sebevyjádření ostatním. Další fáze skladby jakoby se omočily v mírně artrockovém opojení, ale my tušíme, že je to jenom náznak, protože rytmické pojetí nás posouvá do už dříve deklarované fusion music. Towns experimentuje se synthesizerem a navozuje uvolnění a kreativní variace nad jazzrockovou rytmikou. Nic moc britského nás na albu nepotkalo, Gillan se vzdálil konzervativním principům hardrocku a tohle album ukázalo, že ho můžeme najít v jiném hudebním světě, který sice jeho personu nepostaví mezi věrozvěsty tohoto hudebního pojetí, ale dokáže, že Gillan v daném období ještě zdaleka nekončí….

Samozřejmě, že album Clear Air Turbulence milovníky alb Fireball nebo Machine Head neuspokojí a z daných principů hardrockových klišé se bude chtít málokdo smířit s představou, že jeden z největších zpěváků sedmdesátých let udělal takovou odbočku…
Otázkou bylo, co přinesou další léta a čím nás bude překvapovat na nových albech. Na albu mě zaujala famózní souhra kapely, rytmické pojetí a celková soudržnost. Možná zde nebylo tolik kytarových partů, jak by člověk očekával, ale řada věcí dalších zde tuto okolnost vyvažovala. Jsem někde mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami, ale to homogenní muzikantství na albu a zároveň odvaha vykročit tam, kde mě nikdo nečeká, to hodnotím a tak rád přidám!



reagovat

PaloM @ 18.03.2012 10:33:33
Díky Petr za hlbokú, podorobnú recenziu. Súhlasím bez výhrad.

Jarda P @ 19.03.2012 08:09:48
Já patřím k těm, které poslech tohoto alba zaujal na první poslech. Po maturitě u Balatonu jsem si jej pouštěl na kazetku stále dokola, právě ta rozmanitost se mi na něm líbí. Naopak další Gillanova sólová tvorba mě příliš nenadchla, jedinou desku kromě této mám vlastně jen Mr. Universe. Přece jen Gillan jako autor hudby nedosahoval úrovně Blackmora, což je na sólovkách poznat.

Gattolino @ 25.05.2014 08:02:38
Opravdu moc krásná deska - díky za upozornění, nadchla mne okamžitě.

05.04.2009 PaloM | #

Na začiatok sa priznám, že sólovú tvorbu Iana Gillana som donedávna nepoznal a zámerne vynechával. Jednoducho, z prívalu inej hudby nezostal na neho čas.
Záujem vyvolalo až posledné CD (2009) a po ňom výzva priateľa, čo poviem na ostatné a najmä prvé 3 albumy.
Je ťažko hodnotiť umelca, ak je roky zaškatuľkovaný ako hard rocker. Ak sa však človek dokáže oslobodiť od predsudkov, špeciálne pri tejto tvári Gillana zrazu príde pocit úžasu nad dokonalým dielom. Do uší vstúpi záplava nádherných kompozícií v džezrockovom štýle, skladba za skladbou plné nápadov, muzikantských srandičiek, zvláštnych aranžmá, to všetko korunované vrcholným speváckym výkonom. Len jedno album urobilo na mňa podobný dojem, Santanov Caravanserai (1972). Myslím, že u oboch boli hardrockoví fanúškovia sklamaní v čase vydania. V podstate som šťastný, že podobne ako "fúziový" Santana pred pár rokmi, tak i tento Gillan sa mi dostal až teraz do rúk. Vtedy by som im nerozumel.
Na CD nie sú hity, nie je to kulisová hudba. Stojí za to nájsť si 40 minút k pozornému posluchu.
Vďakabohu za internet, lebo po vypočutí "testovacej vzorky" je Clear Air Turbulence jasným objektom záujmu pre doplnenie zbierky orginálnych CD.
Neviem, či ešte inému sólo Gillanovi priradím 5 hviezd.
reagovat

Mohyla @ 30.12.2010 14:46:58
Gillan, dychová sekcia, flauta, jazzrock. Neveríte, že to ide dohromady? Verte, ide a dobre. Táto nezvyklá kombinácia sa podarila a Ian spolu s ostatnými muzikantmi vytvoril skvelé dielo. Neostáva iné, len sa pridať k hodnoteniu, ktoré napísal PaloM.

moonySK @ 30.12.2010 15:06:11
Presne ako hovorí PaloM, tento album je geniálny...A takisto Gillan ho už ani neprekonal. Lenže, nikdy nepochopím, ako sa z takého rockera zrazu stal jazzrockový pánko na úrovni :)...a potom sa znovu dal na Deep Purple, hehe. Ale, aj Ian Paice má svoju jazzovú a veľmi kvalitnú kapelu Dustbinds...

martin69 @ 30.12.2010 15:15:28
moonySk : co když si chtěl prostě od hard rocku odpočinout?Je určitě fajn že si tohle album našlo svoje příznivce.Já se k nim ale neřadím:-).

PaloM @ 30.12.2010 17:31:51
Teší ma, že Gillanov fúziový "úlet" má aj tu ďalších priaznivcov. Trvalo niekoľko mesiacov, kým mi to CD obchodník zohnal.
Ak dokážete prekonať škatuľkovanie, vrelo odporúčam úlet iným smerom - Cherkazoo And Other Stories (1992). Ten album mám tiež veľmi rád.