tykeww - @ 16.03.2013 | #

Toto album pro mě znamená skvěle odvedenou práci výborného zpěváka se zcela typickým projevem, který se obklopil dobrými muzikanty. Všechny skladby dávají dohromady takový magický dojem (samozřejmě, že to byl záměr podřizující se názvu), a každá tak trošku jinak. Na mnoha místech jsou cítit Gillanovy zkušenosti z Deep Purple a jejich výsostného postavení na poli nejen britského hard-rocku, na Magic se ale objevuje více vlivů a hudební rejstřík to spíše obohacuje ku prospěchu věci; ať už do popředí často se prodrávající Townsovy klávesy a synťáky či cokoliv jiného - třeba ve What's the Matter cítím místy až heavy-metal. Spoustu melodií mi zůstane v hlavě dlouho po poslechu - a to se mi nestává příliš často. Úžasný je také rozevírací přebal alba a celkový výtvarný koncept. Myslím, že Gillan a jeho kapela odvedli skutečně kvalitní práci a pět hvězdiček si zaslouží.

catcher @ 17.03.2013 17:23:04 | #
Já netvrdím, že se jedná o úplný propadák, ale pětka vypadá jinak. Vinyl mám dokonce ještě někde ve skříni, koupil jsem ho v '83 v Zagrebu a tenkrát se docela otáčel. Ale s odstupem jsem si začal všímat detailů ve vývoji kapely a asi není náhoda (kromě sestupné tendence desek 1978-82), že to po téhle zabalili. Přitom '82 byl rok vrcholícího NWOBHM, kdyby Ian přitvrdil, mohl se na té vlně vézt. Jeho tehdejší ansámbl byl ovšem hybrid původní jazzrockové sestavy (Towns-Underwood) a později "přikoupených" akvizic (a McCoy byl tvrdý spíše zjevem, než hrou). Škoda toho Bernieho, byl dost dobrý. Ovšem zrovna tahle deska ve mě vyvolávala pocit, že kapela si jaksi nedokáže vybrat, co by chtěla dál hrát, a deska přišla na svět (jak už to zhusta bývá) spíše pod tlakem managementu. A někdy ani velký tlak z kvalitní olivy dobrý olej neudělá...