Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.06.2016

Podobně jako jiné rockové desky stojící v těsném sledu vedle sebe, skloňuji i Naked Thunder společně s následující Toolbox. Obě vyšly v době kdy Ian pro jednou nebyl součástí mateřské jednotky D.P. a onen volný čas si zkrátil těmito dvěmi, myslím vcelku povedenými heavy alby. Jestli více zabodoval sám mistr, či v tomto momentu Turnerova, spíše tedy Blackmorova družina s epizodně účinkujícím Turnerem, je už na posluchačích samotných. Mě osobně, jelikož album Slaves and Masters bylo jedno z prvních které jsem od D.P. slyšel (a tenkrát se mi hodně líbilo) nepříjde až tak špatné, ale uznávám ono to rozhodně není nic světoborného, spíše pěkné melodie a kytarové vyhrávky, Turner, ač se snaží sebe víc, charisma kolegy prostě znatelně chybí a nedosahuje jej, snad z části, ale jinými prostředky. A tak si myslím že Gillanova alba se prostě povedla víc, zprvu mi sice krapet splývala, postupně jsem v nich našel zalíbení i patřičné rozdíly. Toolbox, prostě nejen díky Tsangaridesově produkci je mnohem více ostřejší a judasovštější, Naked hledí spíše zpět, Leif Mases kloní kapelu ještě do končící epochy, ovšem melodií a nápadů mají obě desky na rozdávání.

Gillan útočí s Gut Reaction- jeho hlas písni jasně vévodí, klávesy jako doplněk, přesto jasně čitelné, stejně jako v další Talking to You- jež rockuje ve volnějším tempu s hitovým potenciálem. Velmi oblíbenou je No Good Luck- pro její krásnou kytarovou melodii a svobodný zpěvákům přednes. Po osdesátkové Nothing But The Best, tu máme krásnou, baladickou, Gillanem procítěnou Loving On Borrowed Time. Sweet Lolita- swinguje s patřičnou razancí, kytarová sóla se písni decentně propletají a dodávají jí na zajímavé barevnosti. Dechy obohacenou Nothing To Lose- řadím rovněž k velice povedeným věcem, následuje rychlostní rockový úprk Moonshine- z níž nadšení pro věc přímo srší. Klávesy alá osmdesátá je obohacena, rytmicky zajímavá, i vokálně bravůrní Long And Lonely Ride. Další nášup skýtá desátá Love Gun- to je panečku jízda, rock n roll říznutý speedem :-) , prostě musí nadchnout a bavit, desku zakončí tradicionál v podobě No More Cane On The Brazos.

Gillan na své sólové dráze prošel různými etapami, ze začátku silně koketoval s jazzem (a vůbec né špatně, zajímavé Clear Air...), aby do osmdesátek vlítl s rockovým drajvem (korunující Magic), tu se zase klonil, dle mého, na umírněnejší stranu s jasně metalickým odérem. Totální majstrštyk ovšem přišel až za několik let, na sklonku jeho sólové kariéry, s pro mne jasně nadčasovou, multižánrovou kolekcí One Eye to Morocco, ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice :-)