Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.10.2019

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.