Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 15.03.2016

Když jsem před drahnými lety slyšel tuhle fošnu poprvé, hned mi bylo jasné, že slyším něco totálně neobvyklého, co už asi nikdy neuslyším. I s odstupem času bylo jasné, že bude hudba oceněná v první řadě hudebníky. Kupodivu ale s odstupem 10-15 let získala všeobecný kultovní status mezi dnešní náročnější obcí posluchačů a pro mnohé je jakousi laťkou, přes kterou už dál jít nelze...

Už úvod musel být v roce 1993 šokující. Krátký úvodní sampl a navalí se na nás vrstvené kytarové motivy se zkresleným Masvidalovým vokálem, prohnaným vocoderem, který tohle album doslova stvořil. Kytarové sekané stěny tvoří základní motiv skladby, pak ale přichází nečekaný jazzrockový zlom s parádní Maloneho basou. Vrací se nám death metalová razance, řev jde ruku v ruce s vokodéry a sekané kytarové motivy, postupně se rozbíjející ve zběsilém sólu. Závěr začíná ve vyklidněné poloze s basovými hladivými tóny, odnášející nás někam do husté džungle nebo do jiné dimenze... naléhavá metalová a snivá, jazzem vykartáčovaná fáze se pak střídají až do konce. Úvod hodný velmistrů. Celestial Voyage má rozostřený kytarový úvod, kde je znát Burnsem záměrně zvolený tenký zvuk, zapojují se citlivé vokodérové polohy hlasu a hustá metalová mašinérie, kterou ale brutálně narušují jazzově strukturované bicí Seana Reinerta. Středu dominuje opět jazzrocková poloha s nenápadně vestavěnými sóly a zapojujícími se melodickými motivy z úvodu, závěr má jazzově kontemplativní nádech opět s neuvěřitelnou rytmickou bouří... The Eagle Nature je od počátku propracovaná rytmicky na mikrometry, Reinert určuje ďábelsky tempo sekaným kytarám a vokodérový vokál ustupuje spíš do pozadí. Pak přichází opět snová proměna v jazzrockovém duchu, akustický motiv je "zopakován" zkreslenými kytarami, což tvoří zcela unikátní zvukovou kulisu, podbarvenou ještě precizními sóly. Jedna z nejnáročnějších skladeb desky, bez diskuse, s malebným závěrem v duchu jemných tónů a synthi podkresu... Sentiment je genialita od prvních vteřin - tribální nádech bicích rozpumpuje Maloneho basu a zběsilé kytary a zkreslené vokály - tady jsme v metalu, natož death metalu, opravdu jen studiem a původem zúčastněných. Hlavní sólo přebírají snové melodie a vokodérový hlas, mající až vemlouvanou, kazatelskou podobu. Silné melodie probudí jazzové běsnění a famózní rytmickou "stěnu", kde unisono šlapou husté kytary, bicí i hlasy - neuvěřitelné. Závěr je opět v domorodých rytmech promísených s jazzem... I´m But a Wave To... má klidný úvod se silně přítomnou basou, pak se vyloupnou nádherné melodie, které mají silně pozitivní nádech a zřetelně duchovní podstatu, střídá je ale razantně zasekávaný metalový koktejl, kde Masvidal přidává i drsný kovový hlas vedle zkresleného. Silná melodie kytary si tady ale vybrala nádhernou daň a je výrazným prvkem, i když s jinak superpřesnou rytmikou. Závěr má dramatický, lehce pochmurný nádech s divokými sóly a bezuzdným Reinertovým řáděním v metalovém hurikánu. Uroboric Forms má spořádaný melodický úvod, na jehož pozadí ale cítíme ohromující rytmické hody - rozdíl oproti verzi s předfocuvského dema je doslova galaktický. Přesto je ale cítit, že skladba má drsnější a temnější, ještě přece jen více death metalový charakter, dokreslený i temně laděnými vokály, působícími jako modlitby smrti a zmaru. Závěr je pak důkladná sekanice. Textures, to už je legendární kousek, jehož náladě se snažily po letech přiblížit stovky metalových interpretů, tu lépe, tu mizerně. Umělý, jazzový nádech instrumentálky je patrný od počátku, divoce se rozehrají krásné propletené akustiky s basou, Reinert na pozadí ale určuje proměny všech temp a nálad - do hry vstupují křehké tóny, jazzové výpady i husté stěny zkreslených kytar, nádherná basa ve druhé půli v souboji s melodií kytar a odsekáváním. Pokud je tohle album unikát, tak Textures je unikát sám o sobě. How Could I - mechanicky přesně drcené tóny basy, doplněné záhy bicí kanonádou a ornamenty zkreslených kytar. Masvidal tu bohatě využívá protikladu agresívního metalového projevu a vokodéru, sekané kytary s bicími tvoří v pozadí úplné hudební drama o několika dějstvích - je tu agrese, ale i melancholie, rozjímání, odpočinek. Melodie jsou inspirované nejen metalem, ale i jazzem, klasikou, dvojice kytar působí ve vzájemném propojení nezničitelně. Vstup tohoto duetu do závěrečné linky, lemované až do závěru mizejícím sólem Jasona Gobela, patří už k největším momentům progresívní metalové hudby vůbec...

Těchto 36 minut i po 23 letech vlastně ani nelze nijak hodnotit, pětku dávám čistě formálně. V extrémně metalovém ranku, kam je řazeno, znamená dodnes unikát, na něž přísahají hlavně hudebníci, libující si v náročnějším stylu hudby. V roce 1993 pak šlo o neuvěřitelně odvážný počin, který podobně jako v případě spřízněných Pestilence a Atheist nepochopení a rychlý konec. Kult a docenění přišlo až s odstupem řady let...