Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 28.06.2016

Když jsem začínal vstřebávat různé metalové styly, pamatuji se, že legendární Metallica nebyla ani zdaleka mezi prvními kapelami, do kterých jsem se dostal. Až tak 2-3 roky po svých kovových počátcích jsem získal dvě první alba - jako první ...and Justice for All a hned za ním tento opus magnum kovové hudby. K oběma mám od té doby až intimní vztah.

Akustický malebný úvod Battery už je tak charakteristicky zapsán v análech hudby, že to snad ani nemá smysl popisovat. Vzedme se melodická stěna a pak už následuje thrashové tornádo, tohle je nepochybně jeden z postulátů žánru. Zničující duo kytar se prodírá vpřed a Ulrich to žene tím svým nezaměnitelným bum-čvacht stylem. Protože se ale kapela nezadržitelně posunula skladatelsky, je tu prostor pro atmosférickou melodickou vsuvku, ze které startuje Hammettovo drsné sólo. Maniakálně odsekávané kytary se silou parních lokomotiv, to je notorieta v podobě titulní skladby s neodolatelným Hetfieldovým přednesem o mistru a loutkách, které si vodí na provázkách. I tahle pecka se dodnes řeže, láme a křičí na koncertech a všudypřítomná drtivá energie dává jasnou odpověď na to, proč. Tahle skladba s velkým S by vlastně byla jen úderkou, nebýt času 3.30 a zlomu do melodické, progresívním rockem 60. a 70. let načichlé nálady, kde se stavbou a konstrukcí pomohl mistrný basák Cliff Burton. Tak tu máme místo skromného kostelíka skutečnou katedrálu thrashe s progovým cítěním a nádherně stavěnými sóly Kirka Hammetta. Tak jako neradostné téma i skladba sama projde několika změnami nálad až do závěrečného očistce. Goticky temné basové tóny a neskutečný nástup natlakovaných kovových kytarových monster ve středním tempu, to je další můj osobní skvost, The Thing That Should Not Be. V jeho těžkém, apokalyptickém vyznění, spojeným s parádním textem, se jakoby střetával prastarý dehtový válec Black Sabbath s nejlepšími přednostmi téhle skvadry smrti. Skutečně precizně pulzující kladivo, vysloveně si hrající místo zběsilé rychlosti s těžkotonážní brutalitou. Do toho parádně drtivě frázující Hetfield, "chemické" kytary v závěru, a výsledek odhadnete sami. Jemné údery akustik a basy - už geniální začátek Welcome Home (Sanitarium) dává tušit neradostné téma téhle polobalady, člověka izolovaného od okolí v ústavu pro choromyslné. Hetfieldův hlas drží děsivé napětí, než se akustiky převalí v metalickou těžkost. Kirk Hammett tady kouzlí opravdu křehká, melancholická sóla, to na konci patří k jeho vrcholným, atmosféra odevzdanosti, beznaděje neustále hudebně zápasí s agresí a vzdorem. Hudebně vybudovat takovéhle změny nálad do jednoho dramatického celku žádalo odvahu, které ale pánové i producent měli na léta dopředu. Klobouček dolů! Z depresí nás ale rychle vytáhne thrashový rychlopal Disposable Heroes - hned od prvních tónů se na sebe vrství jed a síru plivající strunná monstra a Kirkovo jen tu a tam naznačí nějakou tu melodii. Jinak je nálada těžká, neradostná, drtící rytmika Burtona a Ulricha posílá neustále kupředu kytarové expresy. Drtí to a láme vaz a Hetfield má tu a tam co dělat, aby to svým štěkotem ufrázoval. Poctivý osmiminutový thrashový kulomet. Mocné stěny sekaných kytar s Ulrichovou dělostřelbou uvozují působivě další stylový monument, Leper Messiah, Hetfield vypouští slova do prostoru neodolatelně a přechod do melodicky klenutého, přesto ale thrashově energického refrénu je parádní. Tahle věc zase nepracuje s nějakou ultrarychlostí, ale vypouští běsy o to působivěji. Po rychlostním zlomu nechybí typické Kirkovo melodické sólo, na to už měla "metla" dávno copyright. Elastické basové tóny plující nezadržitelně prostorem, chemicky zkreslený zvuk a Ulrichův přechod do melodického dvojzápřahu, to je nepochybně jeden z největších metalových skvostů všech časů, Orion. Osm a půl minuty trvající instrumentální epos s jasným rukopisem Burtona v dokonale vymyšlených mezihrách a opětovnému přechodu do kytarového laufu ani žádná slova nepotřebuje. Tohle proráží samotný strop toho, co mohl žánr v roce 1986 vůbec nabídnout. Prolnutí progresivně cítícího volnomyšlenkáře Burtona s opatrnickým Ulrichem tady dopadlo k duševní i hudební potěše celé metalové obce, která trvá právem až dodnes. Vše o drtivé kovové podoby s Kirkovým mrazícím sólem až po psychedelická zákoutí. A aby byl konec stylový, nekompromisní, je tu klasika Damage Inc. - není potřeba nic dalšího, název vypovídá sám za sebe. Po krátkém intru jsme zavaleni zběsilými nájezdy všech a všeho, přesto se tu našel v té změti kovového šrotu prostor pro působivou melodickou vsuvku. Pokud ale tohle přežijete, poškozeni budete nenávratně.

Jasná pětihvězdová záležitost, hodinka, která mě dodnes vždycky strhujícím způsobem nařeže zadnici, ale i pohladí na duši. Krystalický zvuk apokalypsy, rozpracovaný kapelou a Flemmingem Rasmussenem už na přechozí desce, je dotažen k extrémní dokonalosti a okamžitě rozpoznatelný. Ničivá kovová dokonalost všech podob a tváří. Jen bych podotkl, že už tady, ne až někdy za dekádu, odsoudili někteří styloví ortodoxáci kapelu za přílišný příklon k melodiím.