Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 02.06.2017

Spolu s Master of Puppets dvojice prvních desek kované legendy, které přistály v mých šuplících, aby mě svým totálním hudebním náletem navždy srovnaly se širou zemí. Dlouho jsem se dostal do závislosti na písmenu M a další alba rychle plnila mou hladovou kovovou duši.

Hammettův fenomenální melodický poryv je pro mě jedním z největších nástupů všech dob - drtivý thrashový postulát Blackened. Zvuk ho částečně pohřbil, ale živé verze, např. ze Seattlu 1989, mě naprosto drtí a přivádějí do extáze. Nekončící sekané riffové kaskády, atmosféra je dusná a temná - věrná názvu, Hammett tu vystřihl jedno z nejskvělejších sól.

Skoro desetiminutový titulní opus magnum pojednává o neveselém tématu pochybné spravedlnosti, moci a peněz, ptá se na temné a těžké otázky, a tomu odpovídá i těžká, nepřístupná hudba. Temně laděné akustiky, patentní melodie a la M, dlouhé a drsné nálety kytar. Refrény ale patří k nejlepším v celém kovovém oceánu.

Další těžkou, strojovou palbou je Eye of the Beholder, stojícím na primární ničivé riffové agresi. Neurvalý, surový, zabejčený thrashový monolit, jako by vyhřezlý z nejžhavějšího stylového jádra z počátku osmdesátek. Funus lehce svými melodickými doteky utišuje mistr Hammett.

One s těžkým tématem vojáka, který po válečné apokalypse zůstal sám a jen s malou částí těla, patří po zásluze k nejpamátnějším metalovým kusům. Hromové výbuchy, beznaděj, zoufalství, chlad a zkáza, balada přecházející ve vichr. Fenomenální práce Hammetta, jeho vyhrávky a naříkající sóla už popsaly metalové dějiny. První klip a pronikavý úspěch.

The Shortest Straw je další, skoro čistou stylovou poctou. Melodické kytarové poryvy se ženou kosmickou rychlostí, hnány zběsilým Ulrichem. Naléhavý refrén. Technicky komplikovaná a náročná skladba, taková metalická profesura.

Harvester of Sorrow jako singl neprorazila. Není se co divit - spolu s předchozím výliskem představuje opravdu těžký oříšek. Akustické intro, těžce se převalující sekanice kytar, pohřební marš, vzdávající poctu starým Black Sabbath. Děsivě spalující refrén i sólo.

The Frayed Ends of Sanity je skoro osmiminutovou přehlídkou. Drsné riffy jsou propojeny s Hammettovými ornamenty, jeho hra se tu otiskla a posunula skladbu do lidské podoby. Výrazný, řvaný refrén nezapomenu ani o půlnoci. Pro řadu lidí už byla ale stopáž ubíjející.

Účast tragicky zesnulého basáka Cliffa Burtona na To Live is to Die je jasně patrná - okamžitě se ocitáme na úplně jiném teritoriu, které nástupci jeho génia zvládli se ctí. Křehké a velebně podané akustiky, které jako by připlouvaly z baroka, jsou bez varování zválcovány thrashovým maršem. Burtonových linek se zhostil Hammett, který tu kreslí fantaskní snové obrazy a třištivá sóla. Pocta, která vyjadřuje názvem Cliffovo motto existence.

Dyers Eve je nekompromisní úderkou, přesně ve stylu Damage Inc. z předchůdce. Po volnějším vstupu přichází natlakovaná palba, kosící všechno s kadencí MG42.

Temná, těžká, nevyzpytatelná deska, určitě určená jen pro připravené černé duše. Nedovařený zvuk, Rasmussen už toho moc zachránit nemohl, kde zřejmě záměrně byla potlačena Newstedova basa, řádí se svým asi nejlepším výkonem Lars Ulrich. Agresívní kytarové poryvy ničí všechno v dosahu, Hetfieldův zpěv je úsečný a vzteklý. Pojetí a zvuk se staly předměty kritiky, u mě je ale zakotvena hluboko v srdci.