Reakce na recenzi:

Jaromiros - @ 22.05.2009

Justice byla vytoužené, nové dítě v nové éře, v novém hávu, který se měl třpitit jako drahokam na slunci.
Po tom co si megaúspěch vybral tu nejdražší daň, kterou mohla kapela dát, v podobě jistě nejprogresivnějšího člena kapely Cliffa Burtona, nebylo nic tak snadné jako před dvěmi lety. Naopak v typických porodních bolestech se deska rodila a to doslova. Perfekcionista Rasmusen měl o poznání méně prostoru, a svoje chlebodárce zřejmě musel na slovo poslouchat, jelikož výsledek zní dosti nejistě a místy hodně rozpačitě.
Není se čemu divit, opravdu nastaly zlé časy. Newsted se sehrává, Hetfield & Ulrich ztrácí poprvé třetího do partitury, hledá se pomoc v leckteré zásuvce. ... A najde se snad pro všechny ... songy na novém albu.
Najde se dokonce hotový poklad v podobě Cliffova Žít znamená zemřít, existuje něco výstižnějšího ? Možná určitě kalkul, to si netroufám rozebírat.
Nakonec asi po dokonale blbém zvuku st.Anger následuje neůmyslně měký a nevyrovnaný zvuk Justice. Sami Ulrichovci se nad tím faktem nedokážou povznést, ale kupodivu některé věci se povedly téměř dokonale.
V celé dvoudeskové rozpačitosti jsou ještě kusy z kouzlem dokonalosti a puncem nadčasovanosti Metallicy.
Za všechny povedené : The Shortest Straw, To Live Is To Die, Eye Of The Beholder .... Ještě lépe přijmou desku fanoušci. Aby ne, první klip k One zabírá a kapela si začíná uvědomovat svoji sílu naplno, snad potvrzení v podobě ceny Grammy, která jí ukázala cestu z prokletého kruhu ven.
To, že bludiště pekelného umění, které sama vytvořila, je hodně záludné a dlouhé, tehdy netušila ani v těch nejdivočejších snech ...