Reakce na recenzi:

Titan - @ 27.03.2015

Martin Orford opustil kapelu, hlavní skladatelská síla, která hnala IQ dopředu a v podstatě by se dalo říct, že znamenal pro IQ to co pro Genesis Tony Banks. IQ se ale nedali rozhodit a tak nabrali Marka Westwortha.

Frequency - tenhle otvírák je vyloženě pecka. Zní to trochu jako Kashmir od Led Zeppelin, ale naštěstí ho jinak nijak nekopíruje. Jde si svou cestou, myslím, že tohle určitě oslovilo širší část posluchačů. Zajímavé je, že tohle hráli jako živák ještě s Martinem Orfordem v roce 2006. Je to možné k poslechu na youtube, kde se to trochu lišilo od studiové verze. Na koncertní byla ještě jedna skvělá kytarová pasáž v závěru, velká škoda, že jí tam nedali. IQ se tady pořádně rozjeli.

Life Support - tady zase zpomalili tempo, klavír začíná klidnou melodií, je to temnější, plíživá skladba s kňourající kytarou. Trošku mi připomíná Fading Senses z Ever.

Stronger than friction - kytara doprovázená klávesami, které zní jako z typických 80.let, jakoby to znělo z období Wake. Po asi 3,5 minutách to přejde do vydrnkávání a Peterova jemného zpěvu, jakoby se člověk vznášel. V 8:15 to je nářez, melotron se zapojí do svižné pasáže, rychlé bicí, kytara a varhany v pozadí.

One Fatal Mistake - zní to jako balada, španělka, klavír, zpětné chorály, příjemná, dovedu si to představit i jako ploužák

Ryker Skies - cesta do neznáma, jakobych se ocitl v počítačové hře, vítej hrdino v Ryker skies. Peter nás robotickým hlasem vítá ve světě, kde nejsou pravidla, zodpovědnost. Pak to přejde do chvíle kdy zpívá kytara se zpěvem, může to snad být melodičtější ? Po 5 minutách to skočí do klidné pasáže, kde se ozývají chorály z dávných věků, podobné jako Entangled z Trick of the tail s akustickou kytarou. Svižnější závěr zakončí tu nádheru.

Province - nejdelší na albu. Pomalé, volnější tempo jako začátek začne gradovat do daleko tvrdší pasáže, kde převezme otěže kytara, kde se to střídá zase ke klidnější. Klávesová solíčka, klavír, klidný závěr, asi nejnáročnější písnička na albu.

Closer - akustika vydrnkává, přidávají se klávesy, je to taková příjemná balada, uprostřed přitvrdí a pak se zase vrátí na začátek, příjemná tečka.

Odchod Martina IQ rozhodně nezruinoval, nový klávesák ho vcelku důstojně nahradil, ale stejně se tu moc dlouho neohřál. Nová éra IQ nezklamala.