Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.08.2019

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!