Reakce na recenzi:

Antony - @ 21.09.2023

Pro WHITESNAKE mám slabost. Jsou mi blízcí. Tento “easy listening rooty hard rock” ve mě rezonuje. K recenznímu marathonu jsem se odhodlal mimo jiné i proto, abych docenil díla, která mi dosud ne a ne ukázat svoji kvalitu, mají-li jakou. Ready An’ Willing odolávalo skutečně dlouho. V rozsáhlé diskografii se lehce stane, že některá alba splynou s kvantitou okolního materiálu, a je to jen otázka pečlivého a soustředěného naposlouchání, zda ukážou, co v nich je. Poslouchat WHITESNAKE opakovaně mi nečiní problém. Díky tomu se i tato deska dostala z podprůměru tam, kam patří. Tedy o trochu výše, jistě, milý Watsone.

Prvopočáteční fádní dojmy, co vydržely zhruba pět poslechů, moc nadějí nedávaly. Proč taky, když na první straně je to strašná nuda a Coverdaleovská rutina, a na druhé ještě hůř. V okamžiku, kdy se začne jakože něco dít, zjistím, že je to self-cover Blindman, který ale v původní verzi měl daleko víc života. Postupem času se sice ukázalo, že i první skladba je trochu slušnější, ovšem je to hledání stébla v rozsáhlé louži mrtvé vody. Člověk tak dlouho snižuje nároky, jen aby něco našel, až se mu to podaří. Ale budiž, Fool For Your Loving začala být postupně docela zábavná. Pak titulka, ta je taky docela zajímavá, a je dobře, že dokola omílaný slogan “Sweet Satisfaction” má potlačenou ozvěnu v tlumeném dodatku “Ready An’ Willing”. Dodává to skladbě na plasticitě. No, a s tím si musí hledač hudebních emocí vystačit.

Desku zachraňuje po zbytečném recyklovaném songu Blindman zařazení nejsilnější a vlastně jediné vysoké nároky splňující skladby Ain’t Gonna Cry No More. Ta má až Zeppelinovský rozměr a sílu. Na ploše necelých šesti minut nabízí hudební příběh a dovede ohromit svojí procítěností. Ta skladba se rovná záchrannému kruhu, co je na poslední chvíli vhozen tonoucímu. Zbytek alba tvoří tři rutinní odrhovačky bez špetky čehokoli pamětihodného, snad jen Love Man může svojí jednoduchou houpavostí bluesově potěšit, tak trochu z nouze ctnost. Písním chybí krev, tep, slzy i pot. Klobásy pro masy, bez masa.

Úplně markantní je srovnání s předchozím albem, jež se vyznačovalo suverenitou a pohodou. Rozdílové pozitivní vlastnosti, které této desce prakticky chybí, se nabízejí samy. Suverenitu nahradila pruda, pohoda zbytkově pozůstává jen na pár místech první strany. Škoda. Hodně divná je ještě jedna věc. Nově příchozí bubeník Ian Paice se na desce vůbec neprojevuje. Přínos se rovná nule. Či spíše mínusu, předchozí bubeník hrál jaksi lehčeji a trefněji. Vyniká to hodně při srovnání s kontrastující basou pana Murraye, i když ani ta není, co minule. Paice do toho řeže jako strejda z venkovské kapely, co to chce odbouchat, moc si to nekomplikovat, a pak honem na pívo…

Z dojmově podprůměrného alba se se nakonec podařilo získat solidní průměr. Díky první straně a skvělé skladbě Ain’t Gonna Cry No More. Na víc deska nemá, zcela se zde nedostává dalších špičkových písní, co na předchozích deskách byly. Jako celek ale za občasný poslech stojí. Po skoro čtverkové Lovehunter (obrovská škoda těch pár slabot, co tu desku srazily zbytečně dolů) je tohle poctivá trojka.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25055
Dynamic range – DR12
Total 40:15