Whitesnake - Ready An' Willing (1980)

Pro WHITESNAKE mám slabost. Jsou mi blízcí. Tento “easy listening rooty hard rock” ve mě rezonuje. K recenznímu marathonu jsem se odhodlal mimo jiné i proto, abych docenil díla, která mi dosud ne a ne ukázat svoji kvalitu, mají-li jakou. Ready An’ Willing odolávalo skutečně dlouho. V rozsáhlé diskografii se lehce stane, že některá alba splynou s kvantitou okolního materiálu, a je to jen otázka pečlivého a soustředěného naposlouchání, zda ukážou, co v nich je. Poslouchat WHITESNAKE opakovaně mi nečiní problém. Díky tomu se i tato deska dostala z podprůměru tam, kam patří. Tedy o trochu výše, jistě, milý Watsone.

Prvopočáteční fádní dojmy, co vydržely zhruba pět poslechů, moc nadějí nedávaly. Proč taky, když na první straně je to strašná nuda a Coverdaleovská rutina, a na druhé ještě hůř. V okamžiku, kdy se začne jakože něco dít, zjistím, že je to self-cover Blindman, který ale v původní verzi měl daleko víc života. Postupem času se sice ukázalo, že i první skladba je trochu slušnější, ovšem je to hledání stébla v rozsáhlé louži mrtvé vody. Člověk tak dlouho snižuje nároky, jen aby něco našel, až se mu to podaří. Ale budiž, Fool For Your Loving začala být postupně docela zábavná. Pak titulka, ta je taky docela zajímavá, a je dobře, že dokola omílaný slogan “Sweet Satisfaction” má potlačenou ozvěnu v tlumeném dodatku “Ready An’ Willing”. Dodává to skladbě na plasticitě. No, a s tím si musí hledač hudebních emocí vystačit.

Desku zachraňuje po zbytečném recyklovaném songu Blindman zařazení nejsilnější a vlastně jediné vysoké nároky splňující skladby Ain’t Gonna Cry No More. Ta má až Zeppelinovský rozměr a sílu. Na ploše necelých šesti minut nabízí hudební příběh a dovede ohromit svojí procítěností. Ta skladba se rovná záchrannému kruhu, co je na poslední chvíli vhozen tonoucímu. Zbytek alba tvoří tři rutinní odrhovačky bez špetky čehokoli pamětihodného, snad jen Love Man může svojí jednoduchou houpavostí bluesově potěšit, tak trochu z nouze ctnost. Písním chybí krev, tep, slzy i pot. Klobásy pro masy, bez masa.

Úplně markantní je srovnání s předchozím albem, jež se vyznačovalo suverenitou a pohodou. Rozdílové pozitivní vlastnosti, které této desce prakticky chybí, se nabízejí samy. Suverenitu nahradila pruda, pohoda zbytkově pozůstává jen na pár místech první strany. Škoda. Hodně divná je ještě jedna věc. Nově příchozí bubeník Ian Paice se na desce vůbec neprojevuje. Přínos se rovná nule. Či spíše mínusu, předchozí bubeník hrál jaksi lehčeji a trefněji. Vyniká to hodně při srovnání s kontrastující basou pana Murraye, i když ani ta není, co minule. Paice do toho řeže jako strejda z venkovské kapely, co to chce odbouchat, moc si to nekomplikovat, a pak honem na pívo…

Z dojmově podprůměrného alba se se nakonec podařilo získat solidní průměr. Díky první straně a skvělé skladbě Ain’t Gonna Cry No More. Na víc deska nemá, zcela se zde nedostává dalších špičkových písní, co na předchozích deskách byly. Jako celek ale za občasný poslech stojí. Po skoro čtverkové Lovehunter (obrovská škoda těch pár slabot, co tu desku srazily zbytečně dolů) je tohle poctivá trojka.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25055
Dynamic range – DR12
Total 40:15

stargazer @ 23.09.2023 12:17:42
Mám rád hudbu Whitesnake. Poslouchám jí spíš v modu cestování a jiných činností. Hezky jsi ty desky rozebral na kost. Rád jsem si to vše přečetl a současně se i místy pobavil nad některými přírovnáními. Díky za recenze a doufám, že se tady Bílý had bude plazit dál.

Antony @ 23.09.2023 17:06:44
Díky pane stargazer.. :)
Plazit se bude, je nachystáno. Obávám se ale, že teď jdeme do období, kde budu dosti nemilosrdný.  Je stějně zajímavé, jak mnoho jeho věcí považuji za slabé, stejně mě Coverdale přitahuje. Hudebně.

Bílému hadu jsem se dlouho vyhýbal, protože jakákoliv ukázka z alb po roce 1984 mě nedokázala ničím upoutat. Až v poslední době jsem se opatrně rozhodl seznámit s jejich ranou tvorbou a zjistil, že trojlístek Lovehunter, Ready An' Willing a Come An' Get It jsou parádní desky. Z nich nejlépe hodnotím tu z roku 1980.

Nejvyrovnanější materiál, skvělý old school hard rock s velkým důrazem na jeho bluesovou složku bez nějakých zbytečných okatých třpytek pro americký trh. Hráčská chemie tří pětin Deep Purple (Lord, Paice a Coverdale) se tu naplno projevila. I kytarista B. Marsden později vzpomínal, jak příchod Paiceho kapelu řádně nakopl. Poslechem lze snadno zjistit, jak všichni muzikanti soustředěně pracují pro celek, aniž by se na sebe snažili upozornit.

Oceňuji skvělou Love Man, Ain't Gonna Cry No More a i ploužák Blind Man. I obě singlovky Fool for Your Loving (původně napsaná pro bluesovou legendu B. B. Kinga) a Ready an' Willing nemají chybu. Velkou devizou je hutný a dynamický zvuk pod taktovkou jejich studiového velikána Martina Birche přesně dle mého gusta. Na předešlé byl ještě trochu archaický, na následující již trochu naostřený, aby mohl konkurovat metalovým spolkům. Na Ready an' Willing je prostě nejblíže mým představám o hard rockovém soundu.

Nezastávám ani v nejmenším teorii "čím vyšší prodeje, tím kvalitnější muzika", a proto s čistým svědomím tvrdím - toto je podle mě nejlepší album Whitesnake. Kapela na vrcholu skladatelských sil! Jsem potěšen. V rámci tvorby kapely hodnotím nejvyšší možnou známkou.
reagovat

EasyRocker @ 05.10.2019 17:52:28
I tohle album je výborné, i když ne už nadzemské, jak tomu před pár lety bylo. Coverdale (ale i Hughes) patří u mě k úplnému top rockových vokalistů, s Paulem Rodgersem, Robertem Plantem, Stevem Winwoodem, Chrisem Farlowem nebo Rogerem Daltreyem.

Deep Purple se po svém rozpadu rozštěpili na několik podskupin. Jednou z nich byla i pověstná formace Whitesnake. Největší dávku slávy prožila v osmdesátých letech s deskou 1987. Bez ní by dnes bílého hada znala polovina populace. Je to škoda, protože právě tehdy začínal postupný úpadek hudebních hodnot, které do té doby David zastával. Trapnosti Bad Boys, Looking for Love nebo Childen of the Night jsou po textové i hudební stránce pouhým stínem jejich dřívější rockové zarputilosti. Coverdale neodolal kouzlu hrabivosti, což je pro mě jeden z důvodů, proč nemám jeho povahu ráda. Přitom Whitesnake několik dobrých nahrávek udělali a desku Ready an´ Willing k nim rozhodně počítám.

Tohle jsou jiní Whitesnake než ti, které zná většina z rádií a televizorů. Ze svého dřívějšího zaměstnání měl Coverdale dobře nastudovaný blues-rockový styl. Deep Purple sice nebyla kapela, která jej nějak vehementně uplatňovala, ale esenciální příchuť v jejich tvorbě patrna byla a třeba na desce Burn takové skladby najdeme. Když už jsem zmínila Burn, tak právě Ready an´ Willing byla pro mého otce něco jako její další nástupce. Blackmora nahradila dvojice Moody-Marsden víc než zdatně. A pak je tu přece Paice a Lord. To už máme polovinu sestavy z roku 1974. Nestojí taková družina za to si ji poslechnout?

Začátek desky je spíš na rozehřátí. Fool for Your Loving (mimochodem určitě lepší než novější popová verze) a Sweet Talker předpřipraví půdu pro stěžejní songy Coverdalovy kariéry. Dynamická hymna Ready an' Willing, pohodová Carry Your Load, překrásná Blindman, kytarově čistá Ain't Gonna Cry No More nebo zatěžkaná Love Man plus ještě velkolepý závěr She's a Woman jsou všechno parádní hard-blues-rockové písničky. Společně s deskou další je právě Ready an´ Willing nejzajímavějším albem bílého hada. Takové písně se poslouchají velice dobře a já mám pocit, že kapele, potažmo Davidovi, můžu skutečně věřit to, o čem v nich zpívá.

A ještě bych ráda něco napsala o Coverdalově hlase: Myslím si, že je jedním z nejúžasnějších v celých hudebních dějinách. Ukrývá se v něm neskutečná síla a osobité charisma. Když se jeho barva v určitých momentech rázně rozprostře do šířky, vzniká magický okamžik, který snadno vycítíte. Alespoň já mám takové pocity. Týká se to především období v Deep Purple a právě raných Whitesnake.

S bodováním si tak trochu nevím rady. Taková nálož, jakou je třeba zrovna Burn, na desku Ready an´ Willing už natočena nebyla. Ovšem oproti zaláskovaným popěvkům vyplňujícím desku 1987 stojí pořád hodně vysoko. Dám na momentální náladu, kterou jsem s deskou zažila. Ta už zítra může vypadat jinak, ale dnes to bylo příjemných čtyřicet minut.
reagovat

pinkman @ 12.02.2019 09:30:22
Brilantní práce Terko. Jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb bílého hada, které deskám Burn, Stormbringer a Come Taste the Band šlape těsně na paty. Mistr Birch opásal desku průraznýn zvukem, že poslala k ledu i první nahrávky železné panny.
Co se týče Coverdala, tak ten byl v té době jasným č.1 mezi zpěváky v hard rocku.

horyna @ 15.02.2019 07:14:25
V létě jsou v Praze, tak jsem zvědav, jak moc se projeví Coverdalovi hlasové indispozice, o kterých se desetiletí mluví. Jestli to bude naživo fakt tak tristní, nebo...
A letos tu máme konečně i novou studiovku, Žádný přemíchance, nebo podobný ptákoviny. To bude určitě taky pořádná lahoda.

Jarda P @ 15.02.2019 12:25:14
Koncert Whitesnake v době Forevermore byl jedním z nejhorších, které jsem zažil. Hrozný zvuk, kytarové onanie a nestíhající zpěv. A že bych byl zrovna zvědavý jak si Coverdale celý koncert mačká koule, to zrovna nemusím. Když Whitesnake, tak z CD.

Ready an willing je album, ktoré opäť o niečo posúva hudbu Whitesnake k lepšiemu zážitku. Navyše okrem Coverdalea a Lorda prichádza ďalší ex-purple Paice. Album je priamočiarý, jednoduchý, skrátka typický Whitesnake. Fool for your loving je veľmi dobrá skladba a mne osobne sa páči viac ako verzia z roku 1989, asi to bude zvukom a Paicom, toho tam úplne cítim. Okrem tejto skladby je vrcholom aj nádherná balada Blindman. Tu Coverdale spieva oveľa krajšie ako na pôvodnej verzii zo sólového albumu, ale pôvodná verzia mi je stále omnoho milšia. Zvyšok skladieb štandard kapely, príjemná rocková muzika na nenáročné počúvanie (vrátane out-takeovej skladby Love for sale ako bonusu).
reagovat

Whitesnake po tretie (a pólte).

Otváracia Fool for your city sa podobá na starší hard rock, zvuk je zjemňovaný v súlade s dobou vzniku, celkovo však ide o podstatne lepšiu vec než minulá Long way from home. Svižnejšia Sweet talker ukazuje, že na rozdiel od predchádzajúcej dosky je tu prítomná istá snaha o nekompromisný (čítaj: na pomery 80. rokov) ťah, možno napomohol aj príchod párplovského bubeníka. Titulná skladba správne zabíja klince do hlavy, opäť nebadať nič z odzívanej titulky Love hunter. Aj melodické pasáže neobsahujú toľko cukrovej vaty. Posadená melodická Carry your load sa počúva bezproblémovo, hoci surovejší prejav by jej prospel. Absolútne neagresívny začiatok slaďáku Blindman sa postupne pretaví do klasickej skladby Coverdalea, podobné bolo počuť už za jeho éry v Deep Purple. Pomerne dlhý akustický úvod v Ain’t gonna cry no more sa napokon zmení na rázny rock, čo je dobre. Osobne ju považujem za jednu z najlepších vecí na doske. Návrat k blues rockovým koreňom v Love man poteší. Rokenrolová Black and blue má niečo z americkej južnej nálady, ktorá sa udrží aj v záverečnej She’s a woman.

Bonusy obsahujú nevydanú pohodovku Love for sale a živé nahrávky z festivalu v Readingu z roku 1979. Čo dodať? Ain’t no love in the heart of the city, Mistreated, Love hunter a Breakdown. Naživo bola v tej dobe Whitesnake vraj jedna z najlepších skupín, čomu by som aj veril.

Ready an’ willing je dobrý album. Oproti Lovehunterovi sa tu nachádza konzistentnejší materiál, nič nevyčnieva, ale ani výrazne nevadí. Obsahuje aj jedného môjho obľúbeného bubeníka, čo sa asi podpisuje na mojom pozitívnom vnímaní dosky. 3,5 * zaokrúhlim nahor.

reagovat