Reakce na recenzi:

horyna - @ 27.05.2016

Pozoruji, že pro většinu posluchačů, je toto album jedno z prvních děl samozvaného vládce elektrické kytary, s nímž přišli do styku, ne tak pro mne osobně. Jako respekt před zpívanými částmi této kolekce, odsouval jsem její pořízení stále na pozdější dobu, že tato obava ukázala se býti zbytečnou, mi došlo hned záhy.


Z tohoto obrovského počtu 18 skladeb prostě musím zmínit alespoň některé (spíše většinu :-):
Hned první titulovku Flying in a Blue Dream- základní to definici Satchova uměleckého vyjadřování, akustické proložení středního tempa, oblečeného do nanejvýš slušivého kabátce utkaného z neobyčejných kytarových sól s jeho plně charakteristickým a hlavně charismatickým rukopisem.
Druhou, snad až líbezně dravou The Mystical Potato Head Groove Thing-ráznější, metalově hnanou riffo jízdu s pekelným jiskřením Joeovi šestistrunky.
Headless- famózní miniaturka trvající pouze minutu a půl, v jejichž žilách proudí kytarové sprinty podporovány harmonikou, tento střípek oné kolekce pokaždé doslova hltám.
Strange-parádní funky music, podepřené vytáhlou basovou figurou a příjemně pohodovou vokální složkou.
Šestou I Believe- prezentuje krásně romanticky rozložený Joeův vokál, akustická stopa snad nešla napsat kouzelněji.
One Big Rush- šlapavá hitovka která nás nemůže nechat klidnými.
Jižanské boogie v motorkářském stylu si to šine pěkně po silnicích daleké Kalifornie prostřednictvím Big Bad Moon- za povšimnutí stojí rozhodně zdejší dlouhatánské sólo na foukací harmoniku, navíc ta kytarová oplývají neskutečnou dravostí.
Uprostřed skalistých And v Jižní Americe se ocitáme držíce banjo v The Feeling.
Contry rytmus a crazy vokál vpilovaný do The Phone Call- staví tuto zvláštní záležitost mimo mantinely stylu a Satchovi tvorby obecně, mistrně osvěžující záležitůstka.
Back to Shalla-Bal-opět pověstný Satriani, tak jak se prezenoval v onom kreativním období, sólování v ně skladby, je tím pravým balzámem a učebnicí pro každého mladého kytaristu.
Ride- svrchovaně obblíbený kousek, svérázné proplouvání harmoniky kytarovovou melodie plně příslušící konci 80-let je obdivuhodné.
Sentimentální lahůdka v tom nejlepším slova smyslu je patnáctá The Forgotten (Part Two)- jemné akordy mistrovi kytary se na nás linou s takovým citem a laskavostí, že se tají dech, učebnice skladatelského umu, kytarové hry a techniky, pocitů a lásky v jednom balení.
Závěrečnou, všeobjímacící a usmiřující suitou Into the Light se s námi pan Satriani loučí.

Album mi vyznívá jako pomník celé hudební epoše, jako rozlučka s 80-léty, vzpomínaje i na to co se v hudbě událo před nimi. Nové desetiletí se teprve probudí do zcela jiné hudební oblasti, s níž se bude muset i pan kytarista popasovat po svém, že to s přehledem dokáže, už dávno víme.