Satriani, Joe - Flying In A Blue Dream (1989)

Pozoruji, že pro většinu posluchačů, je toto album jedno z prvních děl samozvaného vládce elektrické kytary, s nímž přišli do styku, ne tak pro mne osobně. Jako respekt před zpívanými částmi této kolekce, odsouval jsem její pořízení stále na pozdější dobu, že tato obava ukázala se býti zbytečnou, mi došlo hned záhy.


Z tohoto obrovského počtu 18 skladeb prostě musím zmínit alespoň některé (spíše většinu :-):
Hned první titulovku Flying in a Blue Dream- základní to definici Satchova uměleckého vyjadřování, akustické proložení středního tempa, oblečeného do nanejvýš slušivého kabátce utkaného z neobyčejných kytarových sól s jeho plně charakteristickým a hlavně charismatickým rukopisem.
Druhou, snad až líbezně dravou The Mystical Potato Head Groove Thing-ráznější, metalově hnanou riffo jízdu s pekelným jiskřením Joeovi šestistrunky.
Headless- famózní miniaturka trvající pouze minutu a půl, v jejichž žilách proudí kytarové sprinty podporovány harmonikou, tento střípek oné kolekce pokaždé doslova hltám.
Strange-parádní funky music, podepřené vytáhlou basovou figurou a příjemně pohodovou vokální složkou.
Šestou I Believe- prezentuje krásně romanticky rozložený Joeův vokál, akustická stopa snad nešla napsat kouzelněji.
One Big Rush- šlapavá hitovka která nás nemůže nechat klidnými.
Jižanské boogie v motorkářském stylu si to šine pěkně po silnicích daleké Kalifornie prostřednictvím Big Bad Moon- za povšimnutí stojí rozhodně zdejší dlouhatánské sólo na foukací harmoniku, navíc ta kytarová oplývají neskutečnou dravostí.
Uprostřed skalistých And v Jižní Americe se ocitáme držíce banjo v The Feeling.
Contry rytmus a crazy vokál vpilovaný do The Phone Call- staví tuto zvláštní záležitost mimo mantinely stylu a Satchovi tvorby obecně, mistrně osvěžující záležitůstka.
Back to Shalla-Bal-opět pověstný Satriani, tak jak se prezenoval v onom kreativním období, sólování v ně skladby, je tím pravým balzámem a učebnicí pro každého mladého kytaristu.
Ride- svrchovaně obblíbený kousek, svérázné proplouvání harmoniky kytarovovou melodie plně příslušící konci 80-let je obdivuhodné.
Sentimentální lahůdka v tom nejlepším slova smyslu je patnáctá The Forgotten (Part Two)- jemné akordy mistrovi kytary se na nás linou s takovým citem a laskavostí, že se tají dech, učebnice skladatelského umu, kytarové hry a techniky, pocitů a lásky v jednom balení.
Závěrečnou, všeobjímacící a usmiřující suitou Into the Light se s námi pan Satriani loučí.

Album mi vyznívá jako pomník celé hudební epoše, jako rozlučka s 80-léty, vzpomínaje i na to co se v hudbě událo před nimi. Nové desetiletí se teprve probudí do zcela jiné hudební oblasti, s níž se bude muset i pan kytarista popasovat po svém, že to s přehledem dokáže, už dávno víme.
reagovat

Snake @ 27.05.2016 17:04:22
Dobrá práce. Moje numero uno Satchovy diskografie...

EasyRocker @ 27.05.2016 17:06:14
Fantastické album, výborná recenze. S The Extremist můj vrchol od tohoto borce. Titulní skladba je prostě neskutečná a neuvěřitelná... :)

horyna @ 28.05.2016 08:28:27
Chlapci: díky za reakce,u Snakeho to byla povinnoost, vím jak to album miluje :-) a zcela ho chápu, ta deska roste s každým poslechem a navíc dosti rapidně.

Brano @ 28.05.2016 10:08:54
Výborný album!!! V zbierke ho mám už dobrých 20 rokov a spolu s The Extremist je to vrchol majstrovej tvorby.

stargazer @ 15.02.2020 10:25:33
Moc se mi líbí zvuk základní kytary. Tato placka je velmi originální. V osmdesátém devátém jsem neměl vůbec tušení, že existuje tento vyjímečný umělec. Jako mnoho dalších.

Parádní zářez. Jsem asi Satchův fanoušek, protože kromě té poslední, z roku 2010, mám ve sbírce všechny jeho řadovky a poslouchám je rád, leč k těm nejstarším vracím se přece jen nejraději.

Už titulní Flying In A Blue Dream je báječná, po krátkém intru se rozjede v pěkně šlapavém rytmu a Joe vyčaruje nádhernou melodickou linku, která se po chvilce zlomí v klasické prstolamy, ale všechno je podřízeno skladbě - ta sóla nejsou samoúčelnou exhibicí, ale pěkně tam zapadají a hlavně jsou velmi chytlavá. Druhou v pořadí - The Mystical Potato Head Groove Thing - taky miluji, je opatřena zabijáckým riffem a vyšperkovaná parádním sólem, zvuk doprovodné kytary se mi zařezává pod kůži. Can´t Slow Down je dalším šlágrem v pořadníku, prvním, který Joe nazpíval. Má dusavý rytmus, patřičně řízný doprovod, pochopitelně strhující sólo, ale hlavně - zasekne drápek a nepustí, melodický rokec jak se patří. Po krátké instrumentální Headless je tu další masáž - Strange. Rytmika jak do pochodu, Satrianiho civilní zpěv, kytara jak cirkulárka, ale taky výrazná basová linka a parádní zvuk.

I Believe je první křehčí skladbičkou na desce a dokonce zpívanou. Budu se opakovat, ale opět je to pecka. Vokální linka je lehce zapamatovatelná a sólo patřičně tklivé a bum, je tu One Big Rush. Typický Joe. Rytmus se valí jako divoká voda a nad ním majestátně vyšívá ornamenty maestro Satriani. Návykovej materiál. Big Bad Moon je hitem, písnička se dočkala dokonce dočkala klipového zpracování a je to nářez. Kytara má hodné zkreslenej, tvrdej zvuk a zaujme duel strun s harmonikou.

Miniaturka na banjo Feeling je rovněž pěkná, následující Phone Call se tváří nevinně, je to taková až countryová pohodička, ale sólo je v pravdě zabijácké. Day At The Beach je ukázkově technicky vytříbená, leč excelentně melodická - další můj osobní favorit. Back To Shalla-Bal je mazec ve stylu One Big Rush a je tu poslední klínec opatřený vokálem, Ride. Marškumpačka, harmonika proplétající se s kajtrou, výrazná basa, přesto mám pocit, že ve srovnání s předešlými skladbami malinko pokulhává. Závěr desky už tvoří materiál ryze instrumentální a mě osobně přináší uklidnění po bouři, ačkoliv taková The Bells Of Lal part two ještě dokáže zvýšit můj tep, ale Into The Light je konec zvonec, šlus, chill out a pěkná tečka za celou nahrávkou.

Abych to shrnul, kotouček obsahuje vynikající hudbu, která parádně zní a navíc jde o mou srdeční záležitost. Bylo to tenkrát úplně první cedlo, které jsem si do své vznikající sbírky koupil a tak dávám subjektivních pět.
reagovat

Jarda P @ 24.10.2012 06:00:07
Jsem rád, že se někdo po dlouhé době vrátil k Satrianimu. Já, stará konzerva ze 70. let, jsem mu přišel na chuť (na rozdíl od Steva Vaie) teprve nedávno. Na to, že se jedná převážně o instrumentálky, je každá deska trochu jiná a s vysokým standardem. Navíc mu s přibývajícími lety nedochází invence, o čemž svědčí 2 jeho poslední desky.

alienshore @ 24.10.2012 16:18:45
Vynikajúci album, ktorý sa stále super počúva. Skladby ako titulná Flying In a Blue Dream, One Big Rush, The Forgotten Part Two a The Bells Of Lal Part Two sú parádne gitarové náklepy.

PaloM @ 25.10.2012 04:53:47
Satriani a Vai, moji najobľúbenejší sólo gitaristi. Ďakujem za recenziu na super muziku.

Satriani po 'Surfing' zažívá vrchol.. což potvrzuje tímto albem, na kterém si vyzkoušel i vokály. 'Flying in..' nebo 'I Believe' jsou nádherné písně následované vypalovačkou v podobě 'One Big Rush' nebo 'Big Bad Moon'. Pokud byste si album rozdělili na 2 poloviny, zjistíte, že první půlka je značně silnější - ale přesto je to zhruba 10 vynikajících songů.. bla bla. No prostě 5*.
reagovat