Satriani, Joe / Flying In A Blue Dream (1989)

Parádní zářez. Jsem asi Satchův fanoušek, protože kromě té poslední, z roku 2010, mám ve sbírce všechny jeho řadovky a poslouchám je rád, leč k těm nejstarším vracím se přece jen nejraději.

Už titulní Flying In A Blue Dream je báječná, po krátkém intru se rozjede v pěkně šlapavém rytmu a Joe vyčaruje nádhernou melodickou linku, která se po chvilce zlomí v klasické prstolamy, ale všechno je podřízeno skladbě - ta sóla nejsou samoúčelnou exhibicí, ale pěkně tam zapadají a hlavně jsou velmi chytlavá. Druhou v pořadí - The Mystical Potato Head Groove Thing - taky miluji, je opatřena zabijáckým riffem a vyšperkovaná parádním sólem, zvuk doprovodné kytary se mi zařezává pod kůži. Can´t Slow Down je dalším šlágrem v pořadníku, prvním, který Joe nazpíval. Má dusavý rytmus, patřičně řízný doprovod, pochopitelně strhující sólo, ale hlavně - zasekne drápek a nepustí, melodický rokec jak se patří. Po krátké instrumentální Headless je tu další masáž - Strange. Rytmika jak do pochodu, Satrianiho civilní zpěv, kytara jak cirkulárka, ale taky výrazná basová linka a parádní zvuk.

I Believe je první křehčí skladbičkou na desce a dokonce zpívanou. Budu se opakovat, ale opět je to pecka. Vokální linka je lehce zapamatovatelná a sólo patřičně tklivé a bum, je tu One Big Rush. Typický Joe. Rytmus se valí jako divoká voda a nad ním majestátně vyšívá ornamenty maestro Satriani. Návykovej materiál. Big Bad Moon je hitem, písnička se dočkala dokonce dočkala klipového zpracování a je to nářez. Kytara má hodné zkreslenej, tvrdej zvuk a zaujme duel strun s harmonikou.

Miniaturka na banjo Feeling je rovněž pěkná, následující Phone Call se tváří nevinně, je to taková až countryová pohodička, ale sólo je v pravdě zabijácké. Day At The Beach je ukázkově technicky vytříbená, leč excelentně melodická - další můj osobní favorit. Back To Shalla-Bal je mazec ve stylu One Big Rush a je tu poslední klínec opatřený vokálem, Ride. Marškumpačka, harmonika proplétající se s kajtrou, výrazná basa, přesto mám pocit, že ve srovnání s předešlými skladbami malinko pokulhává. Závěr desky už tvoří materiál ryze instrumentální a mě osobně přináší uklidnění po bouři, ačkoliv taková The Bells Of Lal part two ještě dokáže zvýšit můj tep, ale Into The Light je konec zvonec, šlus, chill out a pěkná tečka za celou nahrávkou.

Abych to shrnul, kotouček obsahuje vynikající hudbu, která parádně zní a navíc jde o mou srdeční záležitost. Bylo to tenkrát úplně první cedlo, které jsem si do své vznikající sbírky koupil a tak dávám subjektivních pět.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Flying In A Blue Dream
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe