Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 29.01.2016

Už předchozí Flying in a Blue Dream od Joea Satrianiho je pro mě vysoce návyková záležitost a spolu s tímhle albem pro mě představují vrcholy mistrovy tvorby. Napětí, melodičnost, ale i nátlak a ohromné charisma, které z jeho tvorby doslova srší, mě ohromně pohltily už před léty...

Úvodní Friends - ani se nenadějete a je tu nátlaková, stále se opakující melodie, typická pro autora, hlavní motiv a jeho zpracování se neustále proměňuje, roste a zase klesá. Parádní, jasný, i když neagresivní úvod! The Extremist uvozuje razantní kytarové téma a pak nás unášejí nádherně melodická sóla, celá skladba je našponovaná napětím a slova zde ani nejsou třeba, protože Joeho kytary jako by mluvily desítkami hlasů. War, to je pořádně razantní metalově laděný úvod, vrstvená geniální sóla jsou ale originál a autora podle nich okamžitě poznáte na míle daleko. Riffy uprostřed citují žánrové pramistry jako Led Zeppelin a Black Sabbath za doprovodu sóla, jedoucího až na doraz. Tlak jako hrom, nářezová mistrova poloha. Cryin´, to je nádhera z úplně opačného soudku - typicky, do každého tónu a detailu procítěná a zahraná balada, která rovněž žádný slovní doprovod nepotřebuje. Způsob, jakým Mistr rozpracuje v zásadě jednoduché téma do takovéhoto skvostu, je obdivuhodný. Při poslechu téhle věci snad ani nejsem ve vlastním těle, ale vznáším se někde ve stratosféře. Uff...
Rubina´s Blue Sky Happiness - akustický, skoro až folkový úvod, a další nádherně procítěné melodické sólo, obě polohy se velmi vkusně střídají až do závěru. Ohromně příjemná a nečekaná změna. Summer Song je další sice razantní, ale pozitivní melodickou linkou odlehčená skladba, typická pro Joeho. Název je trefný - vyletněná věc na pláž nebo do klubu, sluníčkový úsměv, takové jsou moje vibrace. Tears in the Rain - klasicky inspirovaná křehká komorní miniatura, radost poslouchat. Why je od počátku funkově inspirovaný hit, jehož základní strukturu Joe klasicky opentluje svými melodickými sólovými ornamenty, ale i pořádně žhavými jiskrami. Věc, která mě chytla hned na první poslech a nepustila dodnes! Motorcycle Driver je pořádně našponovaný a odpíchnutý nářez s rázným metalovým riffem, který přechází až do osvobozujícího vyvrcholení s klasicky provedeným melodickým sólem. Zase jednoduchý základ, ze kterého Mistr postaví katedrálu. New Blues na závěr je pomalá, zasněná, rafinovaně vyvedená atmosférická záležitost, která je svému názvu věrná jen zčásti, v určitých náladách, kytarových názvucích a razantní pasáži před polovinou. Jako celý zbytek alba, ale precizně provedená věc, končící opět, jako v případě většiny Mistrových děl, smířlivě a komorně a postupně v předivu tónů kytary a basy zaplouvající do prázdna...

No co mám, úplně vyždímán, na závěr ještě dodávat? Ani vteřina tady není zbytečná, nic nepřebývá, žádný polotovar. Pět hvězd jako z praku!