Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.11.2016

Jako skalní fanoušek Led Zeppelin jsem samozřejmě pageovskou tvorbu sledoval velmi pozorně a napjatě, ale bohužel mě nikdy plně neuspokojila, i když obhajuju třeba kritizovaný projekt The Firm s Paulem Rodgersem. Trochu ho kvalitou zastínil bývalý kolega Robert Plant, jehož alba jsem hltal. Tenhle společný projekt s Davidem Coverdalem má u mě na polici čestné místo.

Shake My Tree zahajují nažhavené akustiky (nahrával je Coverdale) a mistrův plnokrevný hlas nás přivádí přímo do centra žhavé rockové jízdy, kde už mr. Page sází své dobře známé těžké riffy. Nesmlouvavé, ostré rockové číslo hned na začátku s hromovými Carmassiho bicími a harmonikou, jsem příjemně roztřesen a nemám námitek! Další dobře vymyšlený nosný riff a totálně živočišný, testosteronem nabuzený David tak, jak ho všichni milujeme přichází s rozvolněnější, ale velmi svůdnou a přitažlivou Waiting on You. Tady se všechny proslulé ingredience LZ a Whitesnake srazily čelem a Jimmy tady vypaluje procítěné sólo, pod nímž skvěle bublá Casasova basa. Hned třetí kousek se stal po zásluze klasikou - Take Me for a Little While a asi každý si vzpomene na některou s jejích nesčetných předělávek. Prosluněné, zasněné a krystalické akustické pavučiny a další velká akvizice mr. Coverdalea - balady. Refrén je monumentální, klávesy Lestera Mendela nesou až symfonický, nezemský, takřka osudový nádech a proplutí do famózního Jimmyho sóla je zážitkem, tahle kouzla a čáry už dobře známe ze zeppelinovských šuplíků. Niterná, očistná záležitost. Pride and Joy - akustické tóny, kde je Jimmyho rukopis skvěle znát, pak přichází totální energetický nápor, titánský riff vás odhodí až na půdu. Prastaří zepelinovští démoni všech podob a jmen jsou oživeni, i ta žhavá harmonika to rozjede - tomu musel mr. Plant odkudsi zpovzdálí tleskat, Coverdale se tu do jeho podoby vžil po všech stránkách. Jako uhel žhnoucí spalující Over Now jsem miloval od prvního poslechu, tady se přesně David utrhl ze řetězu tak, že mě zase rozpumpoval jak stádo slonů. Tempo je sice volnější s hromskými Carmassiho údery, ale totální rocková emocionální jízda to stokrát vynahrazuje. Harmonika, odletující riffy, temná klávesová linka... Mimořádný kousek. Feeling Hot je rychlopalným rock´n´rollovým tancem, kde je cítit Jimmyho otisk, ale podobné palby známe i z tvorby Bílého hada. Kytarový mág tu ale řádí jako černá ruka a dvě dekády zpět. Easy Does It - temné akustické tóny, působící jako šamanský tanec kolem ohně, Davidův napjatý, chmurný zpěv svědčí o tom, že tento kus nebude nijak veselý. Vychází z prastarého leštěného černého kamene, kolem něhož všichni věší nekonečné ornamenty. Druhá půle má surovou rockovou podobu. Neskutečná, neuchopitelná, post-zeppelinovská, obřadná atmosféra. Také a Look at Yourself přináší smířlivé, až folkově nostalgické akustické kytary s báječným Davidovým hlasem. Refrén nabývá opět monumentální, emocionální podoby, kde nás Jimmyho rukopis opět jen lehkým dotykem bere do časů dávno minulých - vpravte se tělem i duší do jeho sóla a budete mít o lecčem jasno. Je tu skoro osmiminutový skvost Don´t Leave Me This Way - pomalé čisté tóny akustik a pomalu vyplouvající Pageova sóla. Přerod do táhlého refrénu, kde se vše bouří a hřmí a David řádí jak čert, je mistrný, stejně jako jedno z nejlepších kytarových sól na albu. Opět návrat daleko v čase a duševní očista. Absolution Blues je důkazem, že název zde nezavazuje - po dramatickém, chladném intru nepřichází poctivé dvanáctkování, ale pořádný rockový nápor, kde se na šesti minutách nešetří nikdo. Zepelinovský duch je opět přítomen, Jimmy, který se ve druhé půli alba vůbec mnohem více prosadil, pálí do prostoru další ničivé sólo a David se zčásti zahaluje do plantovského hávu. Na závěr Whisper a Prayer for the Dying a už název napovídá, že to nebude nějaký rozjuchaný "rokec". Temné navrstvené akustické kytary, přelité do symfonicky laděných pasáží, přecházejí do drsně odsekávaných Jimmyho riffů, kde se David svým křikem pořádně utrhl ze řetězu. Symfonické otisky a znovu vícekrát využité akustiky svým apokalyptickým nádechem přivolávají dávný Kashmir. Strhující, dechberoucí záležitost, sunoucí se k závěru jako vodní proud z protržené hráze, v závěru s klávesovým oparem v pozadí.


Vlastně nemám, co bych vytknul a jen formálním srovnáním se starými deskami LZ neudělím plný počet. Je to ale žhavá, spalující rocková jízda se spoustou kvalitních hostů, kam David Coverdale dokonale zapadl. Svou prvotní plantovskou inspirací, od zpěvu až po pohyby na podiu, se inspirací u velkého vzoru ani nikdy netajil. Škoda, že jste už pánové nepokračovali.
4/5, ale ta čtyřka je hodně plnotučná...