Coverdale, David - Coverdale Page (1993)

Coverdale-Page. Zajímavé spojení, ale jaký doopravdy je tento hybrid jednoho z předních kytaristů a jednoho z nejlepších zpěváků, kteří se se svými původními formacemi navždy zapsali zlatým písmem do hudební kroniky sedmdesátých let?

V těchto pradávných dobách nebylo kreativnějšího kytaristy a charismatičtějšího zpěváka. Oba dva byli pro své kapely, LZ i DP převelice důležití. Ale jejich motory se začaly postupně zadrhávat. Ten Pageův už v plodné desetiletce s LZ, osmdesátky probendil úplně. Coverdalův o deset let později, mám na mysli formu uměleckou, ne komerční.

V devadesátých letech za oběma přišel John Kalodner, který inicioval už několik úspěšných setkání velkých hvězd. A i v tomto případě se neuvěřitelné stalo skutečností. Page si s Coverdalem sedl stejně dobře jako kdysi s Plantem a vznikla deska, která zněla jako LZ devadesátých let. Fraserův dynamicky plný a pulzní zvuk, Pageovy časté folkové citace jako vystřižené z Physical Graffiti a nedostižný Coverdalův zpěv napomáhají desce doletět až k nebesům. Jimmy místy hraje neskutečně tvrdě a solí riffy jako mladík. Davidův výkon je absolutní, tak všestranně nezazpíval ani v dobách své největší slávy. Tohle je jeho triumf. Jednotlivé skladby nemají základní strukturu sloka-refrén, ale jsou daleko rafinovanější a pestré ve svých zvratech a proměnách. Desku odlišuje právě Pageův folkový kolorit a Coverdalovo střídání nálad, odstínů a emocí. Ty jsou divákovi nabídnuty s příznačnou intenzitou.

Tohle album má ještě jednu velkou devizu. Tou je bravurní balada Take Me for a Little While. Něžně vášnivá a zároveň esteticky rozvolněná substance toho nejkrásnějšího, co lze v oblasti oslovující nás ženy vytvořit. Ostatní skladby jsou vzájemně zapletené množiny originálních motivů a nových zvuků, které i při častém přehráváním prakticky vylučují oposlouchání alba.

O tomto jepičím projektem nemůžu mluvit jinak než s úctou. Jde o osobitou formu fúze rocku a folku v suverénním podání dvou velkých hvězd, tvořících alespoň na chvíli skvělý tým.
reagovat

pinkman @ 07.09.2018 13:11:36
Terko smekám před tebou klobouk. A zároveň beru zpět určenou grungeovou kastu, do které jsem si tě v posledních dnech přiřadil. Píšeš jako skutečný profík, velice poutavě, přehledně, čtivě a faktograficky. Tuto desku jsi zhodnotila naprosto přesvědčivě. Fandové obou pánů můžou pouze lítostivě lkát nad dalším albem, které už svět nikdy nespatří. Byla to významná deska pro oba protagonisty. Jejich jména se opět začala skloňovat s úctou a vážností. Bravo!

Voytus @ 07.09.2018 14:12:55
S nadsázkou říkám, že je to mé nejoblíbenější album Whitesnake, které Whitesnake nenahráli. I když, na druhou stranu - nesnaží se tu být Coverdale ještě plantovštější, než Plant? Takhle snad na žádné jiné desce nezpívá.

Martin H @ 07.09.2018 15:50:12
Terka roste každou novou recenzí. Výborné čtení o vynikající desce.
Whitesnake mě nikdy k srdci nepřirostli, ale Deep Purple vzor Mk III a Mk IV můżu kdykoli. Stejně jako tuhle parádu vyvolávající místy ducha starých dobrých Led Zeppelin.

EasyRocker @ 07.09.2018 15:51:08
Vrcholová deska s tunani žhavých riffů, Coverdaleův heroický výkon, zvuková tsunami. Top toho, co Jimmy udělal po LedZep... už jsem se lekl, že se spokojil s Outriderem...

PaloM @ 07.09.2018 19:12:50
Terka: výborne napísané. Nech budeš písať o akejkoľvek hudbe (aj takej, čo nepočúvam), držím Ti na Progboarde palce.
Ako fanúšik rocku toto CD samozrejme mám a hodnotím tiež na plný počet.
Vďaka.

northman @ 24.09.2018 03:40:53
Tuhle desku jsem si koupil když vyšla, poslechl jsem si jí jednou a nyní po přečtení recenze podruhé. Vydat desku tohoto typu na vrcholu grungeové vlny, bylo jako přijít s křížkem po funuse. Písničky jsou to hezké, ale přinášejí postupy staré dvacet let. Tahle deska je sice lepší než později vydané album s Robertem Plantem Walking Into Clarksdale. Jimmy Page mám rád z doby působení v Led Zeppelin, tahle deska sice místy zní jako album Led Zeppelin, ale to je tak všechno. Pro mě je to slabší průměr.

Od začiatku roku 2000 bol v mojom CD prehrávači stálym hosťom kompaktný disk Metropolis part 2:Scenes from a memory, neskôr sa striedajúci práve s CD Coverdale Page,ktoré som si čírou náhodou obstaral niekedy cez leto toho roku.Bol som akurát na Štefánikovej v Nitre,horúčava jak sviňa,košeľa prilepená na chrbát a na pešej zóne šaškoval Jožo Pročko so svojou pokúšajúcou "šou".Plno ľudí okolo,trápnosť jak leninov prd,tak som sa rýchlo zdekoval do najbližšieho music shopu,kde ma hneď zaujal obal CD s dopravnou značkou na ktorej bola šípka smerujúca nahor.V tej dobe som ešte nemal doma internet,takže info bolo pomenej a o tejto platni som nevedel.Aj keď som nebol nikdy zepelínovec,ale Davida Coverdala som mal v úcte ešte z jeho pôsobenia v Deep Purple a Whitesnake.CD som si dal pustiť na slúchadlá,vypočul takmer celé ...a bolo rozhodnuté! Tá drsná hudba ma chytila ako muchu do pavúčej siete!Doma som potom šantil ako nadržaný puberťák vypustený z reťaze.Hormóny sa búrili,krv vrela rockovým varom,tlak bol nemerateľný a v jednu letnú noc,keď som bol zhodou okolností sám doma,tak som pozatváral okná a zatiahol rolety,aby som nerušil susedov,nakopol hifinu a nekompromisne otočil volume doprava a spustilo sa peklo.Metropolis,potom Coverdale Page,potom znovu Metropolis a Coverdale Page....až som skončil o pol štvrtej ráno.Turbo noc!Plný dojmov som sa šiel prejsť do záhrady aby som sa skľudnil.Už svitalo,všetko okolo ešte spalo,všade ticho a mne v hlave doznievalo Whisper a Prayer for the Dying.To bolo šialené ,ale zároveň krásne!

Neskôr som samozrejme začal pátrať po "dvojke".Nejako mi nešlo pochopiť ,že dvojka jednoducho NEEXISTUJE!Ako to,že niečo tak dobré nemá pokračovanie?...no možno práve preto!

Odvtedy prešli veky,vlasy vypadali,hormóny sa skľudnili,zmúdrieť som stále nezmúdrel...ale Coverdale Page ma baví stále rovnako.Husia koža o drsnosti šmirgľa naskakuje pri Shake my Tree,pri Over Now je drsnosť rašple,pri Don´t Leave Me This Way dostávam závraty a pri Whisper a Prayer for the Dying sa duša oddeľuje o tela.To sa nedá naučiť,to treba zažiť!
reagovat

horyna @ 21.12.2016 14:03:30
Pěkně jste se tu chlapci sešli, jeden drímy recenzuje, druhý na ně vzpomíná, ale hlavní řeč je tu o duu Coverdale / Page. Mě tahleta deska nikdy nesedla a po pár letech stáj i opustila, proto rád konstatuji že Braňova perlivá a duchaplná recenze tu fošnu v mých očích naporosto převálcovala.

EasyRocker @ 21.12.2016 16:37:48
Krásné vzpomínání, Brano, a jsem rád, že jsi k desce stále magneticky přitahován :)

Brano @ 21.12.2016 20:54:34
Chlapi,ďakujem za vaše reakcie!

Jako skalní fanoušek Led Zeppelin jsem samozřejmě pageovskou tvorbu sledoval velmi pozorně a napjatě, ale bohužel mě nikdy plně neuspokojila, i když obhajuju třeba kritizovaný projekt The Firm s Paulem Rodgersem. Trochu ho kvalitou zastínil bývalý kolega Robert Plant, jehož alba jsem hltal. Tenhle společný projekt s Davidem Coverdalem má u mě na polici čestné místo.

Shake My Tree zahajují nažhavené akustiky (nahrával je Coverdale) a mistrův plnokrevný hlas nás přivádí přímo do centra žhavé rockové jízdy, kde už mr. Page sází své dobře známé těžké riffy. Nesmlouvavé, ostré rockové číslo hned na začátku s hromovými Carmassiho bicími a harmonikou, jsem příjemně roztřesen a nemám námitek! Další dobře vymyšlený nosný riff a totálně živočišný, testosteronem nabuzený David tak, jak ho všichni milujeme přichází s rozvolněnější, ale velmi svůdnou a přitažlivou Waiting on You. Tady se všechny proslulé ingredience LZ a Whitesnake srazily čelem a Jimmy tady vypaluje procítěné sólo, pod nímž skvěle bublá Casasova basa. Hned třetí kousek se stal po zásluze klasikou - Take Me for a Little While a asi každý si vzpomene na některou s jejích nesčetných předělávek. Prosluněné, zasněné a krystalické akustické pavučiny a další velká akvizice mr. Coverdalea - balady. Refrén je monumentální, klávesy Lestera Mendela nesou až symfonický, nezemský, takřka osudový nádech a proplutí do famózního Jimmyho sóla je zážitkem, tahle kouzla a čáry už dobře známe ze zeppelinovských šuplíků. Niterná, očistná záležitost. Pride and Joy - akustické tóny, kde je Jimmyho rukopis skvěle znát, pak přichází totální energetický nápor, titánský riff vás odhodí až na půdu. Prastaří zepelinovští démoni všech podob a jmen jsou oživeni, i ta žhavá harmonika to rozjede - tomu musel mr. Plant odkudsi zpovzdálí tleskat, Coverdale se tu do jeho podoby vžil po všech stránkách. Jako uhel žhnoucí spalující Over Now jsem miloval od prvního poslechu, tady se přesně David utrhl ze řetězu tak, že mě zase rozpumpoval jak stádo slonů. Tempo je sice volnější s hromskými Carmassiho údery, ale totální rocková emocionální jízda to stokrát vynahrazuje. Harmonika, odletující riffy, temná klávesová linka... Mimořádný kousek. Feeling Hot je rychlopalným rock´n´rollovým tancem, kde je cítit Jimmyho otisk, ale podobné palby známe i z tvorby Bílého hada. Kytarový mág tu ale řádí jako černá ruka a dvě dekády zpět. Easy Does It - temné akustické tóny, působící jako šamanský tanec kolem ohně, Davidův napjatý, chmurný zpěv svědčí o tom, že tento kus nebude nijak veselý. Vychází z prastarého leštěného černého kamene, kolem něhož všichni věší nekonečné ornamenty. Druhá půle má surovou rockovou podobu. Neskutečná, neuchopitelná, post-zeppelinovská, obřadná atmosféra. Také a Look at Yourself přináší smířlivé, až folkově nostalgické akustické kytary s báječným Davidovým hlasem. Refrén nabývá opět monumentální, emocionální podoby, kde nás Jimmyho rukopis opět jen lehkým dotykem bere do časů dávno minulých - vpravte se tělem i duší do jeho sóla a budete mít o lecčem jasno. Je tu skoro osmiminutový skvost Don´t Leave Me This Way - pomalé čisté tóny akustik a pomalu vyplouvající Pageova sóla. Přerod do táhlého refrénu, kde se vše bouří a hřmí a David řádí jak čert, je mistrný, stejně jako jedno z nejlepších kytarových sól na albu. Opět návrat daleko v čase a duševní očista. Absolution Blues je důkazem, že název zde nezavazuje - po dramatickém, chladném intru nepřichází poctivé dvanáctkování, ale pořádný rockový nápor, kde se na šesti minutách nešetří nikdo. Zepelinovský duch je opět přítomen, Jimmy, který se ve druhé půli alba vůbec mnohem více prosadil, pálí do prostoru další ničivé sólo a David se zčásti zahaluje do plantovského hávu. Na závěr Whisper a Prayer for the Dying a už název napovídá, že to nebude nějaký rozjuchaný "rokec". Temné navrstvené akustické kytary, přelité do symfonicky laděných pasáží, přecházejí do drsně odsekávaných Jimmyho riffů, kde se David svým křikem pořádně utrhl ze řetězu. Symfonické otisky a znovu vícekrát využité akustiky svým apokalyptickým nádechem přivolávají dávný Kashmir. Strhující, dechberoucí záležitost, sunoucí se k závěru jako vodní proud z protržené hráze, v závěru s klávesovým oparem v pozadí.


Vlastně nemám, co bych vytknul a jen formálním srovnáním se starými deskami LZ neudělím plný počet. Je to ale žhavá, spalující rocková jízda se spoustou kvalitních hostů, kam David Coverdale dokonale zapadl. Svou prvotní plantovskou inspirací, od zpěvu až po pohyby na podiu, se inspirací u velkého vzoru ani nikdy netajil. Škoda, že jste už pánové nepokračovali.
4/5, ale ta čtyřka je hodně plnotučná...
reagovat

Snake @ 10.11.2016 09:59:11
Pěkně napsáno. Po takové ódě na radost se divím, že dal jsi jenom čtver(il)ku, ale jasně to zdůvodňuješ v závěru textu. Jak uviděl jsem obal, hned mi to seplo. Album jsem měl kdysi dávno doma, soused v baráku mě zásoboval podobně laděnou muzikou docela neúnavně a byť poslouchal jsem tenkrát něco úplně jiného a většinu těch jeho CD vracel mu hned zpátky, tohle se mi docela líbilo. Udělal jsem si kopii a nějakou dobu to docela točil...

EasyRocker @ 10.11.2016 10:09:27
Snake: no vida, třeba ho zase vytáhneš :-) Rozhodování těžké, protože se mi ta deska líbí, ale samozřejmě to vychází ze vzducholoďového základu a abych zase byl spravedlivý ke všem těm III, IV nebo Houses of the Holy... ;-) Tohle byl ale pro mě záblesk kvality, Jimmyho Outrider se mi určitě zdaleka nezalíbil tolik....

Balů @ 10.11.2016 10:33:48
Dík za připomenutí skvělé, ale nedoceněné desky.

Líbí se my více než Walking into Clarksdale...

horyna @ 10.11.2016 11:52:16
Take Me for a Little While- patří mezi nejkrásnější balady co znám.

Martin H @ 10.11.2016 15:52:42
Moc pěkné čtení. Holt, recenze na skvělé desky se píší tak nějak líp a s větší lehkostí. Tohle dílko dokonale vyvolává ducha Led Zeppelin, Coverdale se místy mladému Plantovi až nebezpečně přibližuje a Page zde podává podle mě nejlepší výkon od rozpadu mateřské formace. Tato parta podle mě měla pokračovat dál, ale vzpomínám si, že ta očekávání v polovině 90. let ze znovuspojení Planta s Pagem byla tak veliká, takže projekt s Coverdalem pochopitelně musel ustoupit.

EasyRocker @ 10.11.2016 17:34:26
Martin H: souhlasím, taky se mi tady Jimmy pozdává od dob LZ nejlépe... konečně to mělo plnokrevný zvuk, který už se musel svézt do devadesátek, a sedli si tu s Davidem dobře. Ale líbí se mi i The Firm s Rodgersem, pro kterého ale mám zvláštní slabost:)

Martin H @ 10.11.2016 18:07:57
EasyRocker: tvá slabost pro Paula Rodgerse je zde na progboardu dostatečně známá. Mě osobně Firm nějak zvlášť nechytli, ale třeba jim dám ještě šanci. I když byla 80. léta dobou mého dospívání, spousta zajímavých nahrávek mi z pochopitelných důvodů tehdy unikla.

Album Coverdale And Page považuji osobně za zdařilý počin, třebaže odborná kritika na album zívala a mluvila o „organizované nudě“ s omílanými schématy a tématy. To asi albu částečně uškodilo, protože jeho prodeje nebyly navzdory slavným jménům nijak výrazné a to bylo v době, kdy ještě neexistovalo vypalování a stahování hudby (!) Nesouhlasím s nimi. Na rozdíl od Pageova sólového alba Outrider to byl výrazně kvalitnější projekt a nebojím se říci, že i Whitesnake se v té době už dostali za zenit a jejich největší sláva dostávala trhliny. Tím nechci do Whitesnake nějak střílet, ale chci naopak říct, že spojení zeppelinovského superkytaristy a purpleovsko-whitesnakovského vokalisty se mi zdálo jako zdařilé spojení. Alespoň podle mého soudu to album deklarovalo….

SHAKE MY TREE – už úvodní skladba (jak jinak) má v sobě znovu a znovu vyvolávaného ducha Led Zeppelin. A tak téma na elektroakustickou kytaru a elektrickou kytaru nám tuhle kapelu opět přivolá. Zastřený Coverdalův hlas se snaží vyrovnat s plantovským zpěvem a dělá to zdařile. Rytmika jede nekompromisně vpřed a úderné a úsečné kytarové riffy v nás vyvolají patřičné vibrace, včetně akcentovaných dob. Myslím, že kvalitnější a přesvědčivější úvod se nedal ani seberafinovanějším dramaturgickým způsobem vymyslet. Page vsadil na prověřené schéma, ale přece jenom s modernějším zvukem, kterého nebylo možno v sedmdesátých letech dosáhnout. Kytarové vrstvy připomínají lavinovitý efekt a foukací harmonika to zdařile dokresluje. Výtečný energetický potenciál a hra jako o život, žádná šmíra nebo únava. Par excellence!

WAITING ON YOU – další riffový útok kytarového tématu vystavěného Pagem. Chraptící Coverdale dodá kýžené charisma a i když v další fází skladba trochu ubere plyn, po návratu výrazného riffu se do skladby vrátí energie. Dobře nahrané a zahrané bicí nástroje Dennyho Carmassiho udržují nejen hybný rytmus, ale i nutné napětí, tam kde ho Coverdale trochu ztrácí v projevu. Přesto výtečně frázuje a pageovské postupy respektuje, třebaže do alba vnáší tu a tam volnější písňovou formu pro většinového posluchače, Baskytara Jorge Cassase má správný kulatý tón

TAKE ME FOR A LITTLE WHILE – hladivý akordický citlivě vystavěný kytarový part pro elektroakustickou kytaru. Hladivá melancholie. Zatímco předtím Coverdale pomáhal vyvolávat zeppelinovského ducha, tady se zase Page dokázal přizpůsobit coverdaleovsky vystavěným rockovým baladám. Je to organická syntéza nosného charakteru. Page do skladby vystavěl pateticky znějící kytarové sólo zbavené zeppelinovské minulosti a Lester Mendez svými elektrickými smyčci vytváří iluzi rockové symfonie. Je v tom patos, ale skladba a její pojetí si to vyžaduje, stejně jako Coverdalův dramatický vokál. Skladbu nazpíval anglicky a docela přesvědčivě a zdařile u nás Roman Dragoun. Zachoval ducha a vibrační mechanismy, které dostat do interpretace někým jiným není vůbec jednoduché… Roman je ale miláček hudebních múz… Prvky pomp-rocku jsou vedeny do mocného finále až téměř v divadelním rozměru…..

PRIDE AND JOY – Page nahrál všechny možné a nemožné kytarové party a neváhal zařadit i dulcimet a elektrickou harmoniku. Tady ty zeppelinovské vibrace opět slyšíme a cítíme. Jinak to ale asi nejde. Je to správný nápřah v rozjařených emocích. Coverdale vedle zpěvu nasadil na krkk další akustickou kytaru a více rozšířil zpívané spektrum. Do toho Planta se ovšem hodně položil. Milovníci Led Zeppelin zaplesají nad dalším derivátem stále kultovní hudby. Jenom si říkám, že mohl Coverdale projevit více fantazie a nekrást název skladby Stevie Ray Vaughanovi (neříkej Davide, že bluesmana Vaughana neznáš!…. V téhle době už byl bohužel v bluesovém nebi).

OVER NOW – hypnotický rytmus Carmassiho bicích a dusavé baskytary Cassase valivým způsobem odvíjí další skladbu. Pageovo vrstvení kytarových instrumentů má svoje charisma. Neváhá do tohoto soundu naimplantovat horrorový zvuk wah wah pedálu a Mendezovy synthesizery opět vytvářejí tu zvukovou lavinu a tak nám tu vzniká hudební bratranec zeppelinovského Kashmiru (záměrně říkám bratranec a ne bratr!). Žádné rafinované harmonické postupy, ale práce s rozvíjeným riffem a proaranžovaným opakujícím se schématem s tajemným dozníváním….

FEELING HOT – divočejší nástup a máme tady pořádně energeticky plnokrevnou skladbu s výtečnými akcenty bicích, baskytary a kytarových vrstev. Přímý hard rock v moderním aranžmá do něhož podle rockandrollových formulí Page implantuje kytarové sólo a duet Coverdalea o Johna Sambatara do skladby vkládá nový rozměr. Ale agresivní attack nástrojového inventáře skladbu doplní novou transfúzí krve a tak bude skladba přijatelná i pro mladší generaci rockerů…

EASY DOES IT – další podmanivý baladický nástup elektroakustických kytar. Page přesně cítí co album potřebuje a sází na jistotu. Tahle jistota má ale svoje opodstatnění. Kytarové schéma hladí jako samet, zároveň ale zneklidňuje a přináší nespecifikovatelné tajemno, které koloruje Coverdale svým hlasem a zajímavě znějí přeznívající kytarové tóny. Dlouho očekávaný elektrický nástup sice akustické kytary nevytlačí, ale bubenické vedení rytmické složky i s basovými obraty nám ty už vícekrát vzpomínané Led Zeppelin znovu přivolá. Page má prostě talent vytvářet další a další deriváty hudebních postupů slavného kvarteta, což jeho příznivce naplňuje spokojeností, ale hudební kritici zívají, že slavný kytarista nedokáže přijít s něčím zásadně odlišným…

TAKE A LOOK AT YOURSELF – Coverdale je opět ve svém živlu a tak přináší melodicky příjemnou skladbu, vystavěnou přesně podle jeho autorského cítění. V pozadí elektrické smyčce mi ale připadají už poněkud nadbytečné. I bez nich by tahle skladba s ambicí hitového charakteru u tolerantnějšího posluchače zvítězila. Coverdale ale minul artrockovou pompéznost sedmdesátých let a jakoby ten dluh chtěl sám sobě splatit v podobných obrazech. Napsat silnou melodickou skladbu oholenou na dřeň je umění, ale posluchač může mít pocit, že podobnou melodii už odněkud zná. Přesto je ale hudební výkon jedinečný a na emocích se zde nešetří…..

DON´T LEAVE ME THIS WAY – zádumčivé rozlamované akordy elektrické kytary. Hezký úvod přináší další procítěnou baladu. Playbacky kytar vytvoří správnou zvukovou stěnu a ten Mendez na klávesy se mi zde zdá nadbytečný. Page nikdy nemiloval klávesový sound a z nějakého důvodu ty harmonické vlny z pozadí zde s Coverdalem implantoval. Ale kytarové party jsou dobře vystavěné a zaranžované a hlavně: jsou nezeppelinovské! Harmonické stupňování nám sice připomene I Want You z beatlesovského alba Abbey Road, ale to není tak bolavě čitelné. Page zde opravdu přináší odlišný kytarový vklad, než tomu bylo v předešlých skladbách. Dobře proaranžovaný hardrock po všech stránkách. Podmanivé a dramatické v podání a stupňování harmonie s razantními akcenty. V závěru se ale Coverdale ve svých zpívaných expresí opět přibližuje plantovským hlasovým erupcím a nekonečný klávesový závěr….

ABSOLUTION BLUES – tajemné ponuré zvuky jako ze záhrobí a drásavé kytarové intro. Hodně patetický úvod, který bych s blues, deklarovaným v názvu skladby nespojoval, ale budiž. A už je tady pořádně energetický potenciál rozběhnutých kytarových tónů, baskytary a svižně pojatých bicích nástrojů. Bluesovou formu ve skladbě necítím (co ty na to, Filozofe?), zato se nám tady opět vrátili Led Zeppelin a možná ještě čitelněji a adresněji než v předešlých derivátech. Je to hra na jistotu, ale na druhé straně je zde hodně uvolněné energie, která strhujícím způsobem posluchače stáhne do víru maelstromu a Coverdale zde zpíva plantovštěji než Plant (ve vypjatých momentech).

WHISPER A PRAYER FOR THE DYING – závěr alba bude patřit baladě a opět podmanivým tónům elektroakustických kytar v úvodu. Teď už můžeme říci, že album má dané schéma, které je velmi čitelné a univerzálně použitelné pro milovníky Led Zeppelin a Davida Coverdalea… Není ale možné skončit baladou a tak se skladba promění v pořádně ostrý a úderný přímočarý rock podle nejlepších pravidel svého žánru. Kytarové tóny jsou vrstveny v přesných okruzích a vytvářejí dokonalé obrazce. Tady dostane příležitost, třebaže jen krátce Mendez, aby ukázal, že umí zahrát na klávesy a ne jenom v pozadí mlžit. Kytarové vrstvy se ale velmi příjemně poslouchají a přinášejí estetický zážitek, třebaže skladatelsky zde autoři nepřinášejí nějaké zázračné hudební opusy. Skladba má ale napětí a strhne posluchače do svého rockového hájemství…..


Led Zeppelin nebyli překonáni, ale Coverdale našel nový pěvecký způsob uplatnění. I já si musím postesknout, že tahle parta mohla zůstat koncertně aktivní a nějaký čas vydržet. Otázkou je, zda by byla energie a autorská potence na další album (!?) Naživo by to ovšem znamenalo znovu vzkřísit zeppelinovské duchy a zejména ty v našich šířkách jsou nesmrtelní a tak by v první polovině devadesátých let mohl Page slavit jistý osobní triumf.
Síla tohoto alba se domnívám byla právě ve vzájemné kooperaci. Page i Coverdale se vzájemně potřebovali a hlavně si dokázali vyjít vstříc, což album jednoznačně potvrzuje.
Mám v sobě zeppelinovského ducha a vztah k jejich tradicím a proto se to promítne i do mého subjektivního hodnocení. Na pět hvězdiček album nedosáhne. Kdybych hodnotil autorský přínos, byl bych skoupý v počtu a dal bych tři – ale celkový dojem a zpracování a také emocionální vyznění má stále svou nezpochybnitelnou legitimitu. Proto dávám čtyři hvězdičky!





reagovat

PaloM @ 29.06.2011 06:12:09
Na Progboarde má tento album priaznivý ohlas a mne sa tiež veľmi páči. Sú záverečným odstavcom recenzie sa plne stotožňujem. Vďaka, Petr.

gunslinger @ 11.09.2011 08:51:07
neviem čo to bolo za kritiku ktorá na album zívala a mluvila o organizované nude pretože tuto ja nudu necítim príjemne som sa prekvapil. čo sa týka koncertov tak pár ich zahrali a sú tiež dobré >> odkaz

Tak s týmto spojením som maximálne spokojný. Coverdale a Page vytvorili spoločné dielo plné poctivej, krásnej a tajomnej rockovej hudby. Hneď ako som to počul prvýkrát, tak som spoznal nezmýliteľný štýl Jimiho Pagea. Navyše sa k nemu Coverdale naozaj hodí a často pripomínal náznakmi i Planta.

Album otvára skladba Shake my tree, ktorá evokuje starý dobrý Led Zeppelin. Nasleduje Waiting on you so zaujímavým refrénom. Take me for a little while je krásna balada s typicky precítením spevom Davida Coverdalea. Pride and joy je opäť skvelou pripomienkou starého ducha Led Zeppelin. Nasledujúca skladba Over now má veľmi zaujímavú tajomnú atmosféru, typický Page. Feeling hot je prvým poriadnym rockovým vypalovákom, ktorý núti k pohybu. Nasleduje ďalšia zeppelinovsky znejúca skladba Easy does it, opäť s tajomnou atmosférou. Pomalšia a popovejšia Take a look at yourself je pre mňa najslabšou skladbou albumu (stále však veľmi dobrá). V skladbe Don´t leave me this way dochádza potom k vystupňovaniu tajomnej atmosféry, o ktorej som hovoril predtým. Krása. Absolution blues je potom tak úžasný rokec, že nenechá jedno telo s dušou rockera bez pohybu. No a celé album uzatvára Whisper a prayer for dhe dying, ktorá síce začne tajomne a akustický, ale vyústi opäť do poriadneho rokecu. A ten tvrdý riff Jimiho Pagea mu môžu závidieť všetci drsný a tvrdí rockeri/metalisti.

Coverdale.Page je skvelá sytnéza vynikajúceho gitaristu s vynikajúcim spevákom, a to všetko stmeľujú fakt vydarené skladby. Odporúčam nielen všetkým fanúšikom Coverdalea a Led Zeppelinu, ale aj rockerom ako takým. Pre mňa snáď najlepší album s Coverdaleom za mikrofónom.
reagovat

martin69 @ 20.03.2010 18:13:48
Velmi dobře napsané . Škoda že zůstalo u jedné desky .

nowhere_man @ 20.03.2010 18:18:06
Martin69 vďaka. A ospravedlňujem sa za pár gramatických chýb.

PaloM @ 20.03.2010 18:23:19
Áno, pekná recenzia. A je to jediné CD s Page_om mimo Led Zeppelin, ktoré s chuťou počúvam. Veľmi vydarené spojenie a pre mňa prekvapenie 90. rokov.

martin69 @ 20.03.2010 18:35:02
nowhere_man : chtěl jsem se zeptat ,jak se ti líbí Into the light ? Jestli ho tedy znáš .

Zdeněk @ 20.03.2010 20:57:26
Myslím,že tohle album pohnulo s Robertem Plantem k vytvoření reunionu Page-Plant.Chtělo by to v nějaké formě zopakovat.

nowhere_man @ 21.03.2010 07:33:45
martin69: áno, aj Into the light poznám, čoskoro napíšem recenziu aj naň. V každom prípade je Into the light pre mňa na úrovni Coverdale.Page, hoci štýl je odlišný. Veľmi sa mi páči.

PaloM @ 21.03.2010 08:40:07
Chlapci, Into the Light vôbec nepoznám, tak sa teším na recenziu. Skúste tam napísať, ak môžte, v akom štýle sú skladby.

chameleos @ 28.03.2010 13:45:28
Suverenne najlepšia je Easy Does It , potom Over Now,Shake My Tree a Pride And Joy . Kto ma rad Zeppelinov , musi "to" tam počuť .Je to dokonca lepšie ako neskorši Page-Plant./výnimka Most High/...