Coverdale, David / Coverdale Page (1993)

Album Coverdale And Page považuji osobně za zdařilý počin, třebaže odborná kritika na album zívala a mluvila o „organizované nudě“ s omílanými schématy a tématy. To asi albu částečně uškodilo, protože jeho prodeje nebyly navzdory slavným jménům nijak výrazné a to bylo v době, kdy ještě neexistovalo vypalování a stahování hudby (!) Nesouhlasím s nimi. Na rozdíl od Pageova sólového alba Outrider to byl výrazně kvalitnější projekt a nebojím se říci, že i Whitesnake se v té době už dostali za zenit a jejich největší sláva dostávala trhliny. Tím nechci do Whitesnake nějak střílet, ale chci naopak říct, že spojení zeppelinovského superkytaristy a purpleovsko-whitesnakovského vokalisty se mi zdálo jako zdařilé spojení. Alespoň podle mého soudu to album deklarovalo….

SHAKE MY TREE – už úvodní skladba (jak jinak) má v sobě znovu a znovu vyvolávaného ducha Led Zeppelin. A tak téma na elektroakustickou kytaru a elektrickou kytaru nám tuhle kapelu opět přivolá. Zastřený Coverdalův hlas se snaží vyrovnat s plantovským zpěvem a dělá to zdařile. Rytmika jede nekompromisně vpřed a úderné a úsečné kytarové riffy v nás vyvolají patřičné vibrace, včetně akcentovaných dob. Myslím, že kvalitnější a přesvědčivější úvod se nedal ani seberafinovanějším dramaturgickým způsobem vymyslet. Page vsadil na prověřené schéma, ale přece jenom s modernějším zvukem, kterého nebylo možno v sedmdesátých letech dosáhnout. Kytarové vrstvy připomínají lavinovitý efekt a foukací harmonika to zdařile dokresluje. Výtečný energetický potenciál a hra jako o život, žádná šmíra nebo únava. Par excellence!

WAITING ON YOU – další riffový útok kytarového tématu vystavěného Pagem. Chraptící Coverdale dodá kýžené charisma a i když v další fází skladba trochu ubere plyn, po návratu výrazného riffu se do skladby vrátí energie. Dobře nahrané a zahrané bicí nástroje Dennyho Carmassiho udržují nejen hybný rytmus, ale i nutné napětí, tam kde ho Coverdale trochu ztrácí v projevu. Přesto výtečně frázuje a pageovské postupy respektuje, třebaže do alba vnáší tu a tam volnější písňovou formu pro většinového posluchače, Baskytara Jorge Cassase má správný kulatý tón

TAKE ME FOR A LITTLE WHILE – hladivý akordický citlivě vystavěný kytarový part pro elektroakustickou kytaru. Hladivá melancholie. Zatímco předtím Coverdale pomáhal vyvolávat zeppelinovského ducha, tady se zase Page dokázal přizpůsobit coverdaleovsky vystavěným rockovým baladám. Je to organická syntéza nosného charakteru. Page do skladby vystavěl pateticky znějící kytarové sólo zbavené zeppelinovské minulosti a Lester Mendez svými elektrickými smyčci vytváří iluzi rockové symfonie. Je v tom patos, ale skladba a její pojetí si to vyžaduje, stejně jako Coverdalův dramatický vokál. Skladbu nazpíval anglicky a docela přesvědčivě a zdařile u nás Roman Dragoun. Zachoval ducha a vibrační mechanismy, které dostat do interpretace někým jiným není vůbec jednoduché… Roman je ale miláček hudebních múz… Prvky pomp-rocku jsou vedeny do mocného finále až téměř v divadelním rozměru…..

PRIDE AND JOY – Page nahrál všechny možné a nemožné kytarové party a neváhal zařadit i dulcimet a elektrickou harmoniku. Tady ty zeppelinovské vibrace opět slyšíme a cítíme. Jinak to ale asi nejde. Je to správný nápřah v rozjařených emocích. Coverdale vedle zpěvu nasadil na krkk další akustickou kytaru a více rozšířil zpívané spektrum. Do toho Planta se ovšem hodně položil. Milovníci Led Zeppelin zaplesají nad dalším derivátem stále kultovní hudby. Jenom si říkám, že mohl Coverdale projevit více fantazie a nekrást název skladby Stevie Ray Vaughanovi (neříkej Davide, že bluesmana Vaughana neznáš!…. V téhle době už byl bohužel v bluesovém nebi).

OVER NOW – hypnotický rytmus Carmassiho bicích a dusavé baskytary Cassase valivým způsobem odvíjí další skladbu. Pageovo vrstvení kytarových instrumentů má svoje charisma. Neváhá do tohoto soundu naimplantovat horrorový zvuk wah wah pedálu a Mendezovy synthesizery opět vytvářejí tu zvukovou lavinu a tak nám tu vzniká hudební bratranec zeppelinovského Kashmiru (záměrně říkám bratranec a ne bratr!). Žádné rafinované harmonické postupy, ale práce s rozvíjeným riffem a proaranžovaným opakujícím se schématem s tajemným dozníváním….

FEELING HOT – divočejší nástup a máme tady pořádně energeticky plnokrevnou skladbu s výtečnými akcenty bicích, baskytary a kytarových vrstev. Přímý hard rock v moderním aranžmá do něhož podle rockandrollových formulí Page implantuje kytarové sólo a duet Coverdalea o Johna Sambatara do skladby vkládá nový rozměr. Ale agresivní attack nástrojového inventáře skladbu doplní novou transfúzí krve a tak bude skladba přijatelná i pro mladší generaci rockerů…

EASY DOES IT – další podmanivý baladický nástup elektroakustických kytar. Page přesně cítí co album potřebuje a sází na jistotu. Tahle jistota má ale svoje opodstatnění. Kytarové schéma hladí jako samet, zároveň ale zneklidňuje a přináší nespecifikovatelné tajemno, které koloruje Coverdale svým hlasem a zajímavě znějí přeznívající kytarové tóny. Dlouho očekávaný elektrický nástup sice akustické kytary nevytlačí, ale bubenické vedení rytmické složky i s basovými obraty nám ty už vícekrát vzpomínané Led Zeppelin znovu přivolá. Page má prostě talent vytvářet další a další deriváty hudebních postupů slavného kvarteta, což jeho příznivce naplňuje spokojeností, ale hudební kritici zívají, že slavný kytarista nedokáže přijít s něčím zásadně odlišným…

TAKE A LOOK AT YOURSELF – Coverdale je opět ve svém živlu a tak přináší melodicky příjemnou skladbu, vystavěnou přesně podle jeho autorského cítění. V pozadí elektrické smyčce mi ale připadají už poněkud nadbytečné. I bez nich by tahle skladba s ambicí hitového charakteru u tolerantnějšího posluchače zvítězila. Coverdale ale minul artrockovou pompéznost sedmdesátých let a jakoby ten dluh chtěl sám sobě splatit v podobných obrazech. Napsat silnou melodickou skladbu oholenou na dřeň je umění, ale posluchač může mít pocit, že podobnou melodii už odněkud zná. Přesto je ale hudební výkon jedinečný a na emocích se zde nešetří…..

DON´T LEAVE ME THIS WAY – zádumčivé rozlamované akordy elektrické kytary. Hezký úvod přináší další procítěnou baladu. Playbacky kytar vytvoří správnou zvukovou stěnu a ten Mendez na klávesy se mi zde zdá nadbytečný. Page nikdy nemiloval klávesový sound a z nějakého důvodu ty harmonické vlny z pozadí zde s Coverdalem implantoval. Ale kytarové party jsou dobře vystavěné a zaranžované a hlavně: jsou nezeppelinovské! Harmonické stupňování nám sice připomene I Want You z beatlesovského alba Abbey Road, ale to není tak bolavě čitelné. Page zde opravdu přináší odlišný kytarový vklad, než tomu bylo v předešlých skladbách. Dobře proaranžovaný hardrock po všech stránkách. Podmanivé a dramatické v podání a stupňování harmonie s razantními akcenty. V závěru se ale Coverdale ve svých zpívaných expresí opět přibližuje plantovským hlasovým erupcím a nekonečný klávesový závěr….

ABSOLUTION BLUES – tajemné ponuré zvuky jako ze záhrobí a drásavé kytarové intro. Hodně patetický úvod, který bych s blues, deklarovaným v názvu skladby nespojoval, ale budiž. A už je tady pořádně energetický potenciál rozběhnutých kytarových tónů, baskytary a svižně pojatých bicích nástrojů. Bluesovou formu ve skladbě necítím (co ty na to, Filozofe?), zato se nám tady opět vrátili Led Zeppelin a možná ještě čitelněji a adresněji než v předešlých derivátech. Je to hra na jistotu, ale na druhé straně je zde hodně uvolněné energie, která strhujícím způsobem posluchače stáhne do víru maelstromu a Coverdale zde zpíva plantovštěji než Plant (ve vypjatých momentech).

WHISPER A PRAYER FOR THE DYING – závěr alba bude patřit baladě a opět podmanivým tónům elektroakustických kytar v úvodu. Teď už můžeme říci, že album má dané schéma, které je velmi čitelné a univerzálně použitelné pro milovníky Led Zeppelin a Davida Coverdalea… Není ale možné skončit baladou a tak se skladba promění v pořádně ostrý a úderný přímočarý rock podle nejlepších pravidel svého žánru. Kytarové tóny jsou vrstveny v přesných okruzích a vytvářejí dokonalé obrazce. Tady dostane příležitost, třebaže jen krátce Mendez, aby ukázal, že umí zahrát na klávesy a ne jenom v pozadí mlžit. Kytarové vrstvy se ale velmi příjemně poslouchají a přinášejí estetický zážitek, třebaže skladatelsky zde autoři nepřinášejí nějaké zázračné hudební opusy. Skladba má ale napětí a strhne posluchače do svého rockového hájemství…..


Led Zeppelin nebyli překonáni, ale Coverdale našel nový pěvecký způsob uplatnění. I já si musím postesknout, že tahle parta mohla zůstat koncertně aktivní a nějaký čas vydržet. Otázkou je, zda by byla energie a autorská potence na další album (!?) Naživo by to ovšem znamenalo znovu vzkřísit zeppelinovské duchy a zejména ty v našich šířkách jsou nesmrtelní a tak by v první polovině devadesátých let mohl Page slavit jistý osobní triumf.
Síla tohoto alba se domnívám byla právě ve vzájemné kooperaci. Page i Coverdale se vzájemně potřebovali a hlavně si dokázali vyjít vstříc, což album jednoznačně potvrzuje.
Mám v sobě zeppelinovského ducha a vztah k jejich tradicím a proto se to promítne i do mého subjektivního hodnocení. Na pět hvězdiček album nedosáhne. Kdybych hodnotil autorský přínos, byl bych skoupý v počtu a dal bych tři – ale celkový dojem a zpracování a také emocionální vyznění má stále svou nezpochybnitelnou legitimitu. Proto dávám čtyři hvězdičky!

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David