Reakce na recenzi:

Voytus - @ 15.09.2009

Přiznám se, že Dream Theater už několik let neposlouchám tak, jako když jsem se s jejich tvorbou seznamoval a nadšeně objevoval každou novou (pouze pro mě, ne chronologicky) desku.
Poslední, co mám opravdu zažité, je Train of Thoughts. Od Octavaria, které jsem odložil asi po pěti posleších a u kterého jsem si začal říkat, že někde není něco v pořádku, je vpodstatě neposlouchám.
Ale teď mi to nedá, a protože se tu nová deska docela řeší, přidám se k hodnocení.
Z hlediska nějaké zvukové progrese album nepřináší nic nového, to ale není na škodu, protože DT vždy disponovali kvalitní produkcí, často s pompézním vyzněním, což to je pro tento žánr dost typické.
Ani není zapotřebí zvuk nějak rozebírat, produkci si dělají navíc DT sami, takže je to jejich záměr, takhle to chtějí. V pořádku, nemám námitek.
Ale ještě jeden dodatek - klávesy Jordana Rudesse: Co to sakra je? Ale to je od roku 2002 pořád stejné. Nejčastěji takový vlezlý, rádobysmyčcový podklad, případně jakési robotické zvuky z Hvězdných válek, nebo kam s tím vlastně. Jasně, mám to - synth marimba. Když konečně přepne zvuk na piano, hned je to lepší (přestože dost syntetické). A nebo jsem jen navyklý na klasický zvuk piana nebo hammondů. Pravda je někde uprostřed.
A teď k desce. Úvodní A Nightmare to Remember se záhrobním úvodem nenabízí bývalému, zklamanému, ale stále zvědavému fanouškovi DT moc nadějí - zezačátku. Pár klišovitých, tvrdých riffů tomu také moc nepomůže, ale pak se to rozjede, klasická sóla kytary a kláves, změna na konci, při Portnoyově mírně blackovém growl - rapu člověk vyprskne smíchy, následuje sypačka, ale co navíc - ono to vůbec nebylo špatné. Vše podstatné, nic nového, ale bavilo mě to.
Jenže následující tři skladby nemůžu označit jinak, než jako výplň. Druhá A Rite of Passage je pro mě pokusem o hit, zpěvný, nasládlý refrén vše jen potvrzuje. Třetí Wither představuje odlehčení, baladu. Jindy kapele stačily dvě minuty (Vacant na Train of Thoughts), ale pět a půl, to je moc. Dojemné. Ale ne skladba, spíše jen její zařazení.
A nyní, dámy a pánové, Mike Portnoy, z cyklu Anonymní alkoholici The Shattered Fortress. Poslední díl. Takže recyklace The Glass Prison, This Dying Soul, The Root of All Evil a Repetance. Doufám, že je Mike z alkoholu vyléčen, tahle věc byla dost vyčerpávající. První část mě před lety zcela převálcovala, druhá také hodně bavila, ale pak už nic. Tak jen doufejme, že nezačne zase pít a pak se znovu léčit, jelikož takováto zpověď je místy až otravná. Promiň, Mikeu.
The best of times je věnována Portnoyovu zesnulému otci. Mike musí být asi hodně emotivně založená osobnost. Na každé desce DT má spoustu různých výlevů, některé naštvané, některé smutné, proč ne. Dojemný začátek tři minuty nudí, pak se skladba rozjede ve stylu Rush a i přes lehce podbízivé a líbivé postupy je to příjemná záležitost. Snad jen, že LaBriemu nějak docházejí melodie. Ale instrumentální pasáže se povedly.
Nejdelší útvar, závěrečná The count of Tuscany, také nepřináší nic nového. Já vím, že o to třeba až tak nejde, jenže kdyby tohle nebyl případ všech desek DT, počínaje Six Degrees (kde ale nějaké náznaky byly). Prostě, asi takhle. Neslyšel jsem předchozí Systematic Chaos a nijak necítím, že by mi něco uniklo. Je to docela jízda, jenže vše shodí pasáž se samotnou kytarou a následující akustická část se zpěvem. Co mi to jenom...? Ano! Ale ne ledajaké ano. Britské ano! Yes! Gates of delirium jsou stavěné vpodstatě stejně.
A já nemůžu kapelu omlouvat tak, že své vzory neskrývá, netají se jimi a jejich přístup ke skládání je takový. Dobře, v hudbě tohle bylo vždycky, už za doby baroka si skladatelé vzájemně půjčovali motivy a pracovali s nimi, ale tohle už ani není variace na nějaké téma, ale sprostý opis.
Nezlobte se na mě, snažil jsem se. Vede úvodní skladba a The Best of Times.