Reakce na recenzi:

horyna - @ 01.07.2019

Hudební tvorba klávesového kouzelníka Manfreda Manna okolo mne dlouho proplouvala bez většího zájmu. Ale jelikož na objevování hudebních pokladů z minulosti není nikdy pozdě, pomalu narůstající zvědavost se postupně rozvětvila do takových rozměrů, že jsem konečně povolil i v jeho případě, a začal se muzikou jež ve svém erbu nesla jméno svého tvůrce postupně prokousávat. První období ve kterém účinkoval zpěvák Mick Rogers jsem prozatím ponechal stranou a vrhnul se rovnýma nohama do (učesanějších) artových vod, kde byl Manfedovým parťákem po boku nový zpěvák Chris Thompson.

Deska The Roaring Silence mi naplnila očekávání, která jsem si předem nastavil a její repertoár s klidným srdcem mohu zařadit někam na pomezí rock/art-rock/soft-rock. Nejblíže pak tvorbě skupin Supertramp, Alan Parsons Project, pozdějších Moody Blues, nebo Lawtonových Uriah Heep.

Mann (zde) není žádným sebestředným egocentrikem, který by svůj nástroj tlačil za každou cenu do popředí. Ba naopak, písničková tvář tohoto alba skýtá mnohá překvapení právě na poli instrumentálním. Invenčně vyrovnananou a (klávesovými) barvami překypující desku načíná Springsteenův cover lepší originálu, píseň Blinded By The Light. V novém kabátě získala na dynamice i energičnosti. Thompson pěje jako slavík a Manovi klávesové kudrlinky zní až spaceově. Další nádhera je hned vedle, na pozici číslo dva. Singing The Dolphin Through čítá osm minut a nabízí mnoho blahodárných míst, které musí artově laděnou duši pořádně potěšit. Doba tím časem začínala pokukovat i do popu, kterému se ani Mann nebránil. Naštěstí jeho sofistikovaný přístup nepodléhá (zatím) vlezlosti a dokáže vytvořit řadu rozmanitých a náladotvorných ploch. Po instrumentálce Waiter There's a Yawn in My Ear přichází vrcholná část desky, skladba The Road to Babylon. Její začátek a vlastně i průběh souzní v andělském sboru plném něhy a spásonosné víry. Zbytek desky se nese v podobném levelu, Mann místy exhibuje, avšak aranřérsky je deska "upravená" tak akorát.

Spolu s následující Watch, patří deska recenzovaná do vrcholného Thomsonovského období. U mne velká spokojenost.