Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence (1976)

The Roaring Silence (1976) predstavuje nový štart kapely Manfred Mann’s Earth Band. Uviedol ju do komerčne úspešného obdobia a predstavil hneď dvojicu nových hudobníkov, speváka Chrisa Hamleta Thompsona a gitaristu Dave Fletta.

Toto je veľmi rozpoltená doska. Na jednej strane je až popovo vtieravá, na strane druhej obsahuje skvelé rockové momenty. A často sa to deje naraz, prípadne v rámci jednej skladby. Napríklad najväčší hit skupiny, springsteenovka Blinded By The Light, začína najotravnejšími klávesmi, aké kedy Mann nahral. Ten zvuk je rušivý, ostentatívne staccato ma znechucuje. Chápem, prečo sa stala hitom, mňa ubíja. Zachraňuje ju len krásne gitarové sólo. Skladba, ktorá je aj popovo vľúdna a aj rockovo naliehavá, a tak presne spĺňa úvodné hodnotenie, je baladická Singing The Dolphin Through. Asi sa mi páči, ale... Ale nič, páči sa mi! ALE viac sa mi zalieča inštrumentálka Waiter There's a Yawn in My Ear. To je mäso! Ako mäsožravec viem oceniť chuť riadneho rocku. Road To Babylon začína nežný zborový spev, každopádne ide o jednu z najlepších rockových baladických monumentov, aké poznám. Už som spomenul, že ma opantávajú rozsiahle sólové plochy? Nie? Tak dobre počúvajte – opantávajú ma gitarové i klávesové sóla na tomto albume.

Balada This Side of Paradise ma štipku nudí. Asi je to klávesmi, je ich tam moc a opäť mi miestami prekáža ich zvuk. Starbird má parádne tempo a brutálnu sólovú gitaru, klávesy miestami znejú ako paródia na vesmírne seriály zo 70. rokov. Úvod i záver obstarávajú spevy, ktoré mi nekurizujú. Záverečná selanka Questions je príjemná, nekonfliktne podriemkava, až utíchne.

Bonusové single od Springsteena spomeniem len ako fakt. Sú na cédečku.

Album vnímam ako paralelu k známemu pomeru fifty-fifty, a preto mu udelím dobré tri hviezdy. Sú dni, kedy by som jednu pridal, ale budem sa držať väčšinového pocitu.
reagovat

Jarda P @ 13.01.2023 11:05:07
Tato komerčnější tvář MMEB se mi rovněž líbí, ostatně první deskou, kterou jsem od něj měl, byla Angel Station, kterou jsem poznal díky antidiskotékám Jiřího Černého na Strahově. Poslední, kterou od nich vlastním, je Chance.

hejkal @ 13.01.2023 12:03:39
Ja som skončil s Watch, nie, že by to bola vyslovene zlá muzika, ale ku komercii tohto typu ma moje uši neťahajú.

Hudební tvorba klávesového kouzelníka Manfreda Manna okolo mne dlouho proplouvala bez většího zájmu. Ale jelikož na objevování hudebních pokladů z minulosti není nikdy pozdě, pomalu narůstající zvědavost se postupně rozvětvila do takových rozměrů, že jsem konečně povolil i v jeho případě, a začal se muzikou jež ve svém erbu nesla jméno svého tvůrce postupně prokousávat. První období ve kterém účinkoval zpěvák Mick Rogers jsem prozatím ponechal stranou a vrhnul se rovnýma nohama do (učesanějších) artových vod, kde byl Manfedovým parťákem po boku nový zpěvák Chris Thompson.

Deska The Roaring Silence mi naplnila očekávání, která jsem si předem nastavil a její repertoár s klidným srdcem mohu zařadit někam na pomezí rock/art-rock/soft-rock. Nejblíže pak tvorbě skupin Supertramp, Alan Parsons Project, pozdějších Moody Blues, nebo Lawtonových Uriah Heep.

Mann (zde) není žádným sebestředným egocentrikem, který by svůj nástroj tlačil za každou cenu do popředí. Ba naopak, písničková tvář tohoto alba skýtá mnohá překvapení právě na poli instrumentálním. Invenčně vyrovnananou a (klávesovými) barvami překypující desku načíná Springsteenův cover lepší originálu, píseň Blinded By The Light. V novém kabátě získala na dynamice i energičnosti. Thompson pěje jako slavík a Manovi klávesové kudrlinky zní až spaceově. Další nádhera je hned vedle, na pozici číslo dva. Singing The Dolphin Through čítá osm minut a nabízí mnoho blahodárných míst, které musí artově laděnou duši pořádně potěšit. Doba tím časem začínala pokukovat i do popu, kterému se ani Mann nebránil. Naštěstí jeho sofistikovaný přístup nepodléhá (zatím) vlezlosti a dokáže vytvořit řadu rozmanitých a náladotvorných ploch. Po instrumentálce Waiter There's a Yawn in My Ear přichází vrcholná část desky, skladba The Road to Babylon. Její začátek a vlastně i průběh souzní v andělském sboru plném něhy a spásonosné víry. Zbytek desky se nese v podobném levelu, Mann místy exhibuje, avšak aranřérsky je deska "upravená" tak akorát.

Spolu s následující Watch, patří deska recenzovaná do vrcholného Thomsonovského období. U mne velká spokojenost.
reagovat

oř @ 01.07.2019 16:04:31
Manna kdysi přirovnávali ke klávesovému čarodějovi Kennu Hensleymu. Jenže ten jeho popularity nikdy nedosáhl. Znali ho v rodné Anglii a v části západní Evropy. S nástupem disca upadl v zapomnění, stejně jako mnoho jiných druholigových interpetů a skupin.

horyna @ 02.07.2019 08:24:38
Tak mně Mann Uriášovského Henslíka nepřipomíná ani v nejmenším. Možná oba patřili v průběhu sedmdesátých let k předním adorovaným hráčům na klávesové nástroje, ale konečný zvuk, feeling, melodie, harmonické postupy a celková nálada jejich skladeb vykazují vícero stop odlišností.

Oři a ta narážka na druholigové interprety se měla vztahovat snad i na Manna, nebo... ?