Petr Gratias - @ 21.11.2011 | #

Pro mírně neinformovaného posluchače je to docela lapálie – The Progress Organization – Barnodaj – Progres 2 – Progres: Pokrok…čtyři názvy a pořád jedna kapela, třebaže procházela personálními a stylovými proměnami. Je to docela legrace…. První album natočila skupina The Progress Organization a mělo název Barnodaj a druhé album natočila skupina Barnodaj a jmenovalo se Mauglí….
Na jaře 1972 – když už kapela neexistovala, jim vyšlo více než rok od natočení první album a potom se hudebníci „schovali“ do doprovodných skupin Marthy a Teny Elefteriadu a Boba Frídla, než se na konci léta 1977 opět zviditelnili, tentokrát pod upraveným názvem Progres 2….
V tom mezidobí ale producent Hynek Žalčík kapele znovu pomohl prosadit na Supraphonu druhé album, které vyšlo pod tajuplným názvem Barnodaj (název vymyslel jazzový trumpetista Big-bandu Gustava Broma v Brně) a tak se začal dlouhý nahrávací proces, který když byl konečně vydán jako album už dávno nereflektoval to, co v daném období skupina hudebně připravovala. To byly typické lapálie a piškuntálie sedmdesátých let. Nikdo si ale nemohl (a vlastně ani nechtěl) stěžovat, protože každý hudebník a každá skupina byla ráda, že album VŮBEC SPATŘILO SVĚTLO SVĚTA….
Boj s bolševickou a byrokratickou mašinerií se stejně nedal vyhrát a stačilo, aby nějaký idiotský ouřada svraštil tvář a ideologicky zahřímal, že tato hudba na desce nevyjde, protože to není v kulturním zájmu socialistického státu a hudební projekt by šel bez nějakého obšírného vysvětlování k ledu…
Album Mauglí mělo předlohu v románu Rudyarda Kiplinga a mělo představovat jednotící koncepční záměr, vycházející z románové předlohy… Škoda, že se skupina v době vydání více nezasadila o jeho propagování. Kromě titulní skladby se písně z alba v tehdejších rádiích moc nehrály (vlastně vůbec) a tak hodně lidí vnímá kapelu dodnes prostřednictvím slavného prvního alba a první rockové opery a tahle deska není plošně příliš známá – řekl bych, že je to škoda pro desku i pro kapelu…..

DŽUNGLE – tajemný úvod nám přináší opar indického orientu. Ohýbané tóny sitáru a následně perkusivní bubenické extempore, za dramatického doteku smyčců a přeznívajícího klavírního úderu. Pak jsou tu hammondky a percussion se prolínají se sitárem v introdukci, která předznamenává výlet do vzdáleného indického prostředí. Smyčcové závany a celkové proaranžování má v sobě nezbytný patos, který předurčuje celé téma až do tajemného zvukového perlení a šustění činelů…..

STRACH – důrazný rockový riff otevírá další skladbu. Měkký hlas Pavla Váně se prolíná s jeho kytarovými předivy. Povšimneme si výrazného baskytarového tónu Pavla Pelce, který ční nad Klukovými bicími nástroji. Melodicky úderný vstup akustické kytary precizuje dobře šlapající rytmika a klouzavé kytarové tóny mají až mazlivý nádech (což u skladba s názvem Strach asi málokdo očekává), výtečné jsou ovšem perfektně vystavěné vokály a sborový zpěv má onen zmiňovaný moravský timbr.

KAMARÁD GRAMOFON – pod další skladbou je podepsán Kluka. Jako skladatel dokáže vystavět melodickou linku a vložit do harmonie napětí a gradaci. Jeho hlas je správně přiostřený a nepostrádá dravost, pro kapelu důležitou. Aranžmá je výtečně pojednané a slyšíme smysl pro proporce. Jeho aranžérský přístup koliduje s určitými okamžiky na prvním progresovském albu, ale i s některými skladbami na Frídlových albech. Přiznám se, že jsem dodnes nepochopil obsah Koptova textu. Váně do mezihry mezi smyčce vložil dobře vystavěné kytarové sólo, místy trochu znějící jako od George Harrisona. Mění ale napětí a výraz a to jeho gradaci velmi prospívá. Závěr je uvolněně nekonkrétní….

ŠTĚSTÍ – Martin Kratochvíl z Jazz Q vypomohl hrou na Moog synthesizer, který v dané době zdaleka nebyl běžnou součástí vybavení rockových kapel a tím získala skupina nový prvek. Varhaník Sochor mírně vyčnívá s hammondkami a vytváří tak harmonický background šlapavé a dusavé skladby v prvním rockovém plánu. Také zde Váně nahrál melodické kytarové sólo a jeho čistý srozumitelný hlas deklaruje přirozenost a otevřenost bigbítového písničkáře bez nadutého manýrismu. Opět je třeba pochválit aranžmá, ale i rytmickou složku, která neomylně odvíjí svoji výtečnou souhru….

BEZEDNÁ TŮŇ – skladba má zajímavý začátek, ale posléze se promění v dost popově znějící píseň. Je ale proaranžovaná tak, že neuráží a čitelně v ní lze vypozorovat vypravěčský záměr. Optimistické vyznění je nadevší pochybnost. Pochodové tempo mi sice ne úplně vyhovuje a tak je skladba zachráněna v závěru opakujícím se motivem z úvodu skladby…

DOPIS V LÁHVI – trochu nádech jazzrocku. Liché rytmy a perfektně kolektivní aranžmá za aplikace dechové sekce. Dobře preparované basy a rytmické breaky. Rytmické základy jsou opravdu jedinečné. Výrazné vybočení z koncepčního pojetí ostatních skladeb. Saxofonové sólo nahrál Jan Kubík (ex-Flamengo) v době vydán alba člen Bohemie. Hodně netypická záležitost pro kapelu. Muzikantsky podmanivá a chytlavá záležitost na první poslech…

PRÁM Z TRÁMŮ – ke slovu se dostává klavírista a varhaník Jan Sochor. Jeho ryzí, měkký a čistý hlasový projev je softrockového výrazu. Skladba má čitelnou skoro beatlesovskou atmosféru melodické bezprostřednosti, kterou čeří zajímavá mezihra na synthesizer s klavírními postupy a tikající rytmikou a píseň se valivě odvíjí jako prám, který zvolna pluje po vodní hladině jemně posouván tokem tajemné řeky. Skladba je ale příliš krátká a musím vyjádřit určité zklamání, že Sochor má autorsky na albu pouze jedinou skladbu. Líbí se mi svou samozřejmostí a nicnepředstírající otevřeností s jistou porcí melancholie….

TUTOVÝ TIP – písničkový model další Klukovy skladby. Už se opakuji, ale více než samotná skladba se mi líbí aranžmá a zpracování. Je kreativní a proměnlivá a bigbítový model se odvíjí v poměrně jednoduchých obrazcích se zapojením klavíru, synthesizer, hammondek a svižné elektrické kytary…. Dodnes jsem nepochopil, jak mohl odpovědný redaktor obalu pustit hrubku v názvu. Nejedná se o TYP, ale TIP. To ostatně potvrzuje i obsah textu, kdy se dozvídáme, že neznámý bookmaker dává tip na koně jménem Klaun…. Neuhlídal to odpovědný redaktor obalu, ani producent, ani redaktor Ediční řady…..

MAUGLÍ – skupina Progress Organization potažmo Progres 2 nikdy neměla moc hitů. Tady se ale podařilo vytvořit skutečný model hitové skladby. Jednoduchá a přehledná melodie, zpívaná otevřeně a laskavě chlapeckým hlasem Pavla Váně… Skladba brzy zlidověla a hrála se na mejdanech i u táborových ohňů a vlastně dodnes patří do kmenového repertoáru skupiny, ať už procházela různými personálními a stylovými proměnami. Měkký sound se dobře poslouchá a svádí k následování ve zpěvu a kytarovém doprovodu….

OSUD – vynikající úvod téhle závěrečné skladby. Retrospektivně sejmutý zvuk klavíru Jana Sochora a skladba, která patří mezi nejsilnější okamžiky na albu. Má dramatický náboj a je plná emocí. Váně zpívá s ryzí přirozeností a aranžmá skladbu posouvá v refrénu do pořádně rozpoutaného víru emocí. Pelcova baskytara zde předvádí výtečnou práci v ostinatech a protože se album chýlí ke konci, je zde zpět opět sitár a celá skladba se v instrumentaci rozjíždí v rychlém tempu. Pochválit je třeba i výborné sborové zpěvy, které podmiňují obsah textu, který má výrazný poeticko-epický náboj. Vířivé breaky Klukových bicích se snoubí s Pelcovými basovými attacky, které pohltí smyčcové těleso… závěr retrospektivního Sochorova klavíru je tečkou za celým hudebním výletem…..

První album tohle druhé řadové album nepřekonalo. Myslím, že laťka nasazená na jejich premiérovém projektu zůstala nedotčena. S odstupem času se mi jeví Mauglí jako více písničková záležitost. Skladby mají jasnou melodickou linku a harmonickou přehlednost. Sborové zpěvy znějí moravsky a nikdo zde nepředstírá nějaký undergroundový záměr. Na druhé straně jsou všechny písně velmi dobře proaranžovány a není zde nic ponecháno náhodě nebo improvizaci. Produkce alba je pečlivá a i jednoduché melodické nápady jsou vystavěny s filigránskou pečlivostí – albu chybí větší syrovost a možná dravost. Na koncertech kapela zněla odvážněji, ale na albu to tolik čitelné není. V době, kdy se rocková hudba u nás nadechovala k novému životu po letech spánku, bylo důležité, aby ten start byl odhodlaný a nekompromisně prudký…
Zdá se mi, že kapele tady trochu chybí více odvahy riskovat a nabídnout suverénní rockový sound. Přesto se mi ale album jeví jako povedené, třebaže ne všechny skladby mají tu jednoznačnou přesvědčivost, jako to vykazuje první album Barnodaj.
Hledači skrytých významů si položí otázku, kdo je to vlastně na obalu zachycen v sestavě, která je jinak domnívám se čitelná… Zleva baskytarista Pavel Pelc, bubeník Zdeněk Kluka…. kytarista Pavel Váně a klávesový hráč Jan Sochor. Mezi Klukou a Váně je neznámá tvář. Je to Pavel Knotek – hráč na flétnu a saxofony, který působil ve Skupině Jana Sochora s ostatními hudebníky a plánovalo se, že přejde jako hudebník i do Barnodaje. S tím se vytiskl i obal, kde hudebníci tvoří součást směsice exotických zvířat. Knotek ale nechtěl absolvovat bigbítovou nejistotu a raději se uchýlil k barovému hraní a když album konečně vyšlo, obal už nikdo opravovat nemohl, takže je na něm zobrazen hudebník, který tam vůbec nehraje….
Melodický moravský bigbít dekoruji čtyřmi hvězdičkami!

Petr Gratias @ 21.11.2011 23:58:03 | #
Zdravím, Cossacku....
s Pavlem (Váně) budeme mít v dohledné době schůzku na téma naše společná knihy V erbu Progres... takže to úplně nejpřesnější vysvětlení Ti podám až poté, ale pokud se zatím spokojíš s mojí verzí tak asi takto.
The Progress Organization je skutečně název prvního alba. Je to eponymní album. Normalizace postupovala na počátku sedmdesátých let už pořádně dlouhými kroky a tak bylo třeba jednat. Hynku Žalčíkovi se podařilo prosadit takřka na poslední chvíli do Edičního plánu Supraphonu jejich album. Název Progress Organization se tam ještě podařilo vměstnat, ale skupina skutečně začala používat neutrálně nicneříkající název Barnodaj, který vymyslel trumpetista Jaroslav Hnilička. Měl osobitý smysl pro humor a tak vytvořil originální dorozumívací řeč, které v uměleckých kruzích rozuměli jenom vyvolení. Byla to možná i obrana proti bolševikovi, který když se nedal porazit razantním způsobem, tak byly snahy ho různě zesměšňovat a po werichovsku si z něho dělat srandu... Albu se proto začalo říkat Barnodaj, protože každé elpíčko u nás "muselo" mít nějaký název a Barnodaj bylo docela originální a zapamatovatelné.
Možná by se dalo říci, že je o mírně podobný příměr, jako se LP Santana III běžně říká Batuka, ale album se taky tak oficiálně nejmenuje (jemu se o přízvisko postarala úvodní instrumentálka)
Progress Organization se rozešli do různých angažmá, když předtím obhájili profesionální status.
Progress Organization ještě v r. 1971 několikrát společně v Brně zahráli na Šelepce, ale už ne pod názvem Progress Organization a také se jejich sestava měnila podle toho, kdo byl v Brně zrovna k dispozici - takže hrálo třeba trio Váně-Sideridis-Tuhý (bubeník ze Skupiny Aleše Sigmunda), nebo Křižan-Sideridis-Kluka (Křižan kytarová persona z brněnského prostředí - bývalý člen Silver Stars, Stop The Gods a baskytarista Atlantis Petra Ulrycha).....
Potom název Barnodaj zanikl a když se skupina vrátila na rockovou platformu, tak v polovině sedmdesátých let se vrátila k názvu Barnodaj, pod kterým jim Žalčík jako producent zařídil vydání druhého alba (už bez Sideridise na baskytaru, který už v té době žil mimo republiku).
Když zanikla Skupina Jana Sochora a kapela začala pracovat na projektu rockové opery, hudebníci se museli paralelně živit hraním po zábavách, aby měli nějaký plat a teprve od února 1978, kdy byla slavnostní premiéra Dialogu s vesmírem už plakátově byla triumfálně zpět jako Progres 2. Bylo to neutrální a kompromisně vysvětlitelné. Progress Organization by jim oficiálně neprošlo, ale protože chtěli kontinuálně propojit minulost s tehdejší přítomností - zvolil název Progres, protože slovo "progresivní" už bylo ve slovníku bývalého režimu jako něco hybného a moderního povoleno bez průtahů..
Ale zpět k Barnodaj. Název Barnodaj se pak vlastně vžil natolik, že i samotní členové kapely album pojmenovávají jako Barnodaj a mezi diskofily se album zavedlo stejným způsobem.
V r. 1993, kdy na Monitor Records vyšlo album poprvé v digitální podobě tuto okolnost nezdůrazňovalo. Tři roky po revoluci se více zdůrazňovaly anglické názvy jako jakýsi druh satisfakce a na jméno Barnodaj si nikdo nevzpomněl.
Reedice na FT Records 2006 s bonusy ale tuto okolnost reflektuje na obalu a na vnitřní etiketě.
Ještě jedna věc: album je třeba datem vydání řadit do roku 1972 - tehdy album oficiálně vyšlo a v březnu toho roku mělo slavnostní křest v Praze.
V r. 1971 se album nahrávalo, ale trvalo celý rok, než spatřilo světlo světa. Rozhodující pro datum vydání je termín, kdy ho label Supraphon po křtu oficiálně pustil do distribuce prodejen. Rok 1971 je nesprávný a všechna vydání to bohužel opsala, takže tím došlo k mystifikaci diskofilů....

Ještě poznámka: zajímavé, jak zvláštně platily normalizační vydavatelské poměry v Supraphonu v daných letech.
Tak album Meditace od Blue Effect bylo natgočeno 1969 a vydáno 1970 a podařilo se natočit polovinu alba česky a polovinu anglicky.
Album Město Er od Framus Five se natáčelo 1970 a bylo vydáno 1971. Tohle album muselo být natočeno celé česky. Polovina alba byla sice kainarovská, ale druhá polovina mohla být anglická, ale nešlo to....
Progress Organization natáčeli svoje první album (Barnodaj) v r. 1971 a v r. 1972 album vyšlo. Podařilo se natočit polovinu česky a druhou polovinu anglicky.
Kuře v hodinkách od Flamenga se natáčelo 1971 a vyšlo 1972 a už nemohlo být natočeno anglicky vůbec a proto se Žalčík uchýlil s Mišíkem ke Kainarovi (tohle bylo šťastné rozhodnutí, jak můžeme dnes konstatovat), ale původní záměr byl v angličtině...
a konečně Provisorium Deža Ursínyho bylo natočeno 1972 a vydáno 1973 a přesto se podařilo prosadit natočit album celé anglicky a to bylo na Supraphonu a ne na Opusu. Pod všemi těmito alby je podepsán jako producent Hynek Žalčík a label Supraphon....
Tak jsem se do toho trochu ponořil v širším záběru....
Zdravím Petr