Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 30.07.2017

Na doporučení jednoho kolegy z práce, velkého fanouška Pink Floyd i sólových aktivit jejich členů, jsem kdysi zařadil do sbírky tohle podle mě zásadní album jejich poznávacího znamení za klapkami - Ricka Wrighta. Nakonec se mi tento ledově temný monument přece jen přiblížil.

Breaking Water startuje nepokojně za zvuků hromů a přichází tklivá zvuková řeka, doplněná moderním arzenálem zvuků...

Night of a Thousand Furry Toys rozjíždí skvělý pochod na bedrech top dua Palladino/Katché. Mistr zpívá volně, procítěně a civilně, i když hrdelních výšin svého kolegy Davida Gilmoura nedosahuje. Skvělé sólo Tima Renwicka.

Hidden Fear je mrazící, posmutnělou fanfárou - tryznou důvěrně dobře známou ze zákoutí Rickovy domovské kapely.

Runaway napsal pro Ricka Anthony Moore (stejně jako Woman of Custom, na dalších se podílel) - moderní, rytmicky vedená hitovka s temným startem. Rick tu plně vyšel vstříc moderně, elektronice a dal jasně najevo, že ani ostřílený bard nehodlá zamrznout v čase.

Dvouminutový ornament Unfair Ground je opět zcela moderně vystavěn i mrazivě proveden do nejtemnějších závitů Rickovy duše. Dílo zkázy dovršuje samplovaný křik a temné tóny Dominica Millera.

V Satellite vévodí elektronická, až diskorytmika, což ale v případě Ricka nezní jako nějaká laciná stupidita, ale plně slouží hudebnímu záměru. Ledově tříštivá, Temná strana Rickovy Síly se promění v řádný rockový nápor.

Hit Woman of Custom, opět z Mooreovy dílny, uvozují temné klávesové hradby, Rick má vše pod absolutní kontrolou. Jeho hlas má ohromné charisma a doslova fantasticky se tu své role zhostilo rytmické duo - Palladinův bezpražec hladí, ale i láme a boří. Ano, tohle je dezert na tomto bohatém menu.

Drobný zlom v podobě Interlude - Rickovy mrazivé úhozy...

Black Cloud je svému názvu věrná, až z toho přechází zrak. Opět chladivý dotek moderního arzenálu zvuků a výsledkem je temně zabarvená masa. Strašidelná nálada je tu doslova hmatatelná.

Far from the Harbour Wall je jedním z Rickových erbovních znamení. Smutná, sentimentální nálada horských kaňonů, pustin a dávno zašlých časů. Mistrův hlas působí jako padlý kazatel nezvratného. Šest minut, které přežijí jen silní, kteří najdou v té černotě trochu naděje.

Drowning je dalším vítaným Rickovým odpočinkem, nikoli snad vesele tancujícím, ale alespoň ambientně klidným.

Reaching for the Rail je první ze skladeb, jež opentlila svým hlasem hostující Sinead o´Connor. Nádherně rozpoutaná tryzna za všechny padlé duše, Manu Katché předvádí, že i decentní bubnování může mít ohromnou sílu. Melodie a Rickovy tahy se už zapsaly do progresívně rockového slabikáře, stejně jako dokonale procítěný hlas Sinead. Po tomhle ztvrdnete na kámen, a Renwickovo sólo způsobí lehké tání.

Ledově temná řeka klávesových tónů pokračuje v Blue Room in Venice. Trpět je tak slastné.

Sweet July - decentní škola Rickovy temné melancholie a skvostná, dokonale dobře zažitá floydovská krása. Tohle má na mě včetně gilmourovského Millerova sóla až stratosférický dopad...

Along the Shoreline je na poměry a nálady alba až nevídanou rockovou hitovkou, se svou adrenalinovou energií a pozitivními vibracemi jako by si přicestovala z jiné galaxie. I tady to Rickovi a Stevenu Boltonovi za kytarou sluší...

Závěr v podobě Breakthrough nás přece ale musí ze stratosféry uvést zpět do reality přemýšlení, kontemplace a očisty. I název Breakthrough v sobě skrývá jakýsi náznak naděje. Každý má svůj moment průlomu, nového začátku, Rickovi a hlavně pěnici Sinead se povedl na stovky procent. Nejskvostnější možný závěr desky. Tim Renwick tu nechal duši, stejně jako celé osazenstvo. Amen.

Skvělé, temné, tíživé, procítěné omalovánky života se skvělou účastí Sinead O´Connor, která ho, zejména v poslední písni, vynesla až skoro do oblak. Rick předvádí dobře známé floydovské hrátky, ale nebojí se ani moderních zvukových experimentů, album zní svěže a čerstvě. Za mnohé krásné položky vysoká čtyřka.