Wright, Rick - Broken China (1996)

Na doporučení jednoho kolegy z práce, velkého fanouška Pink Floyd i sólových aktivit jejich členů, jsem kdysi zařadil do sbírky tohle podle mě zásadní album jejich poznávacího znamení za klapkami - Ricka Wrighta. Nakonec se mi tento ledově temný monument přece jen přiblížil.

Breaking Water startuje nepokojně za zvuků hromů a přichází tklivá zvuková řeka, doplněná moderním arzenálem zvuků...

Night of a Thousand Furry Toys rozjíždí skvělý pochod na bedrech top dua Palladino/Katché. Mistr zpívá volně, procítěně a civilně, i když hrdelních výšin svého kolegy Davida Gilmoura nedosahuje. Skvělé sólo Tima Renwicka.

Hidden Fear je mrazící, posmutnělou fanfárou - tryznou důvěrně dobře známou ze zákoutí Rickovy domovské kapely.

Runaway napsal pro Ricka Anthony Moore (stejně jako Woman of Custom, na dalších se podílel) - moderní, rytmicky vedená hitovka s temným startem. Rick tu plně vyšel vstříc moderně, elektronice a dal jasně najevo, že ani ostřílený bard nehodlá zamrznout v čase.

Dvouminutový ornament Unfair Ground je opět zcela moderně vystavěn i mrazivě proveden do nejtemnějších závitů Rickovy duše. Dílo zkázy dovršuje samplovaný křik a temné tóny Dominica Millera.

V Satellite vévodí elektronická, až diskorytmika, což ale v případě Ricka nezní jako nějaká laciná stupidita, ale plně slouží hudebnímu záměru. Ledově tříštivá, Temná strana Rickovy Síly se promění v řádný rockový nápor.

Hit Woman of Custom, opět z Mooreovy dílny, uvozují temné klávesové hradby, Rick má vše pod absolutní kontrolou. Jeho hlas má ohromné charisma a doslova fantasticky se tu své role zhostilo rytmické duo - Palladinův bezpražec hladí, ale i láme a boří. Ano, tohle je dezert na tomto bohatém menu.

Drobný zlom v podobě Interlude - Rickovy mrazivé úhozy...

Black Cloud je svému názvu věrná, až z toho přechází zrak. Opět chladivý dotek moderního arzenálu zvuků a výsledkem je temně zabarvená masa. Strašidelná nálada je tu doslova hmatatelná.

Far from the Harbour Wall je jedním z Rickových erbovních znamení. Smutná, sentimentální nálada horských kaňonů, pustin a dávno zašlých časů. Mistrův hlas působí jako padlý kazatel nezvratného. Šest minut, které přežijí jen silní, kteří najdou v té černotě trochu naděje.

Drowning je dalším vítaným Rickovým odpočinkem, nikoli snad vesele tancujícím, ale alespoň ambientně klidným.

Reaching for the Rail je první ze skladeb, jež opentlila svým hlasem hostující Sinead o´Connor. Nádherně rozpoutaná tryzna za všechny padlé duše, Manu Katché předvádí, že i decentní bubnování může mít ohromnou sílu. Melodie a Rickovy tahy se už zapsaly do progresívně rockového slabikáře, stejně jako dokonale procítěný hlas Sinead. Po tomhle ztvrdnete na kámen, a Renwickovo sólo způsobí lehké tání.

Ledově temná řeka klávesových tónů pokračuje v Blue Room in Venice. Trpět je tak slastné.

Sweet July - decentní škola Rickovy temné melancholie a skvostná, dokonale dobře zažitá floydovská krása. Tohle má na mě včetně gilmourovského Millerova sóla až stratosférický dopad...

Along the Shoreline je na poměry a nálady alba až nevídanou rockovou hitovkou, se svou adrenalinovou energií a pozitivními vibracemi jako by si přicestovala z jiné galaxie. I tady to Rickovi a Stevenu Boltonovi za kytarou sluší...

Závěr v podobě Breakthrough nás přece ale musí ze stratosféry uvést zpět do reality přemýšlení, kontemplace a očisty. I název Breakthrough v sobě skrývá jakýsi náznak naděje. Každý má svůj moment průlomu, nového začátku, Rickovi a hlavně pěnici Sinead se povedl na stovky procent. Nejskvostnější možný závěr desky. Tim Renwick tu nechal duši, stejně jako celé osazenstvo. Amen.

Skvělé, temné, tíživé, procítěné omalovánky života se skvělou účastí Sinead O´Connor, která ho, zejména v poslední písni, vynesla až skoro do oblak. Rick předvádí dobře známé floydovské hrátky, ale nebojí se ani moderních zvukových experimentů, album zní svěže a čerstvě. Za mnohé krásné položky vysoká čtyřka.
reagovat

horyna @ 30.07.2017 15:39:51
Od recenze jsem se k němu myslím nedostal, ale až ta chvíle přijde, bude to zase pěkný mlsanec. Easy díky za prima počteníčko.

Broken China je pro pravověrné obdivovatele Pink Floyd zkrátka povinností, sám jsem se o tom přesvědčil až zcela nedávno. Wrightův vklad se vždy tak nějak přehlížel a podobně jako v Beatles jiní, stál i on až daleko za hlavní skladatelskou dvojicí. Ukrývá se tu překrásná hudba, na které je poznat že komponoval klávesák a ne třeba kytarista. Rickův nástroj na mnoha místech vytváří nádherné a dojemné scénérie, které posluchač znalý tvorby velkých Floydů měl už možnost mnohokrát ochutnat. Zde ale není jeho umění podřízeno vyším hudebním cílům, často prosazovaným Wattersem, ale ono kouzlo tajemna a okamžiku je hlavním motorem a prvotním článkem desky a je to sakra znát.

Ukrývá se tu mnoho pouze instrumentálních ploch laborujíciích v myšlenkových hladinách autora a svými podmanivými tóny a rytmy si dokáží získat srdce naladěné na emotivní strunu.

Z alba jako nedělitelného celku vynikají a svou nádherou potvrzují jedinečnou devízu muzikanta- druhá, uhrančivá a vokálně dojemná Night of a Thousand Furry Toys, i Hidden Fear- jež doširoka otevírá krásně nehostinné skotské dálavy. Samplované Rickovy dozvuky v Satellite, Gilmourovským melancholickým obdobím protnuta Woman of Custom. Pesimistické instru číslo Black Cloud a k nejgeniálnějším patří smuteční Reaching for the Rail s božskou Sinéad O'Connor, vskutku dosti podmanivá píseň. Výpravná Along the Shoreline- kde akustické tóny jemně kloužou za doprovodu zasněného Rickova vokálu a Sinéad ještě jednou v závěru Breakthrough.

Pink Floyd poslouchám už dlouhá léta, k nákupu tohoto pokladu jsem se pořád nemohl jaksi dokopat, až přišla ta pravá doba, nálada a pocit potřeby "tohle" vlastnit. V přítomnu právě převážil jiný pocit, pocit spokojenosti s dílem které svou romanticky rozervanou duší dokáže zcela nasytit a uspokojit.
reagovat

EasyRocker @ 05.10.2016 06:05:36
Výtečně, jedno z mých nejoblíbenějších "členských" alb PF. Je tam hodně moderní elektroniky, ale deska mi neskutečně sedla i díky účasti Sinnead O´Connor, která podle mě zazpívala fantasticky. Díky za recenzi!

Ryback @ 05.10.2016 08:17:53
Tohle je typické album, jehož krása s opakovanými poslechy roste - zraje a dozrává (podobně jako u Wilsonova alba Hand. Cannot. Erase). Když si vzpomenu na ty negativní recenze, jaké v době vydání alba Broken China vyšly… Pochybuju, že by dnes ti samí hudební kritici napsali to samé, co tehdy ;-).
Samozřejmě Horyno plný souhlas s recenzí; výborné album, které tak trochu nastoluje otázku, proč toho Rick nenatočil víc (od roku 1979)… Asi to byla kombinace věku/únavy, plaché povahy a finanční nepotřeby…

Jarda P @ 05.10.2016 10:48:05
Na CD mám od Ricka jen Wet Dream, budu muset najít kazetu s tímto albem a znovu oprášit. Tehdy mě moc nevzala, třeba to dnes uslyším jinak.

PaloM @ 05.10.2016 17:21:43
Mám dojem, že si to tiež nechal dozrieť v čase a do zbierky zaradil nedávno. CD mám doma necelý mesiac, predtým som ho výdatne testoval z mp3 a tak sa disk ešte nedostal do CD prehrávača :-) Mňa Wrightov debut zatiaľ nezaujal, budem ešte skúšať.

horyna @ 06.10.2016 07:53:10
Jsem rád že se R. Wright ujal, hudba je to vskutku nádherná.
PaloM: jsme na tom podobně, taky ho vlastním asi měsíc, dozrání se vyplatilo:-)

Zaujímavé, že tento album tu nemá ešte hodnotenie. Pre všetkých pinkfloyďákov musí byť totiž dôverne známy. Tento album ukázal, že Rick Wright bol plnohodnotný, ale podceňovaný člen PF. Nie nadarmo som čítal, že Broken China je najlepší sólový počin člena PF (hoci pre mňa ním vždy bude David Gilmour 1978). V podstate tento album pokračuje v snovej nálade gilmourovského obdobia PF. Samozrejme, nie úplne, dôraz je predovšetkým na klávesoch. Oproti Rickovmu debutu ubudol aj saxík. Prekvapil ma však niektorým absolútne netypickými (pre PF) rytmami v prvej polovici albumu. Veľkým prínosom je aj účasť Sinead O´Connor. Rick tu spieva skrátka o dušu a tomuto albumu sa dá vytknúť snáď len dĺžka (ale to nevravím za seba). Broken China je povinnou jazdou každého fanúšika Pink Floydu. Spolu s Gilmourovým On an island je dôstojným pokračovaním odkazu PF. Večná škoda, že Rick Wright už nestihol dokončiť tretí album...
reagovat

martin69 @ 30.10.2009 11:30:14
Máš naprostou pravdu ,mně se s Wrightovi tvorby tahle deska líbí nejvíc .

Taffey @ 14.07.2010 11:27:20
Abych pravdu řekl, mi Broken China hudbu Pink Floyd nepřipomíná ani trochu. Spíš bych ji zařadil někam k Porcupine Tree. Je to ale nádherná deska. Ale tvrdit, jak tady tvrdí kolega přede mnou, že z desek Wrightových se mu tato líbí nejvíc, je úsměvné. Vždyť nahrál jen dvě. Jinak souhlasím, že ze sólovek PF je tato nejlepší. Nebo ne nejlepší, to by bylo příliš příkré hodnocení, ale mi nejbližší. Kam se hrabe Gilmour.