Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.04.2012

Třebaže jsem sledoval začátky Rolling Stones s jistým zaujetím (ta dravost byla fascinující), mohu říci, že komplexně se mi jejich řadová alba příliš nelíbila. Řekl bych, že to byla tzv. singlová kapela. Studiová alba mi připadala nedotažená a místy s menším množstvím invence, kterou kapela na koncertech doháněla maximálním výkonem na doraz.
Jinými slovy: na koncertě byli Rolling Stones vždycky silnější než ve studiu, ale pak se objevilo album Beggars Banquet a já pozměnil názor. Tohle album jsem jako první akceptoval od „nejstarších britských chuligánů“ se vším všudy a myslím, že také zahájilo další sérii zajímavých a umělecky vyrovnaných alb. Proto se domnívám, že nezaškodí, podívat se mu trochu zblízka na zoubek……

SYMPATHY FOR THE DEVIL – už od prvopočátku cítím, že se zde bude dít něco nezvyklého. Šamansky čarodějnický úvod koketuje se satanismem v obsahu textu a poměrně odvážně provokuje konzervativní britskou středostavovskou společnost. Kapela šlape a dusá ve správných proporcích – Nicky Hopkins na klavír a výborné basové party Billa Wymana jsou sledovány percussion a houkavými sbory nad výtečně frázujícím Mickem Jaggerem. V mezihře prošvihne hudební terén elektrická kytara Keithe Richardse. Je syrová, jakoby neučesaná, ale žádaná. První kytarista Brian Jones je stále v řadách kapely, ale jeho použitelnost pro nahrávání zvolna a neodvratně klesá do nenávratna, díky heroinu, alkoholu a astmatu, se kterým zápasí. Výtečně úderná skladba, jež patří do zlatého fondu hudební tvorby Rolling Stones. Nic neztrácí ze své erotické lechtivosti a její vibrace neustávají ani po čtyřiačtyřiceti letech… Dobře zvolený song na úvod!

NO EXPECTATIONS – baladická skladba s klouzavou steel-kytarou a údernou akustickou kytarou. Melancholická, hladivá, podmanivě konejšivá záležitost s nádechem blues ve výrazu. Jagger zpívá zaníceně a přesvědčivě. K podobnému modelu písně se Rolling Stones vracejí na pozdějším albu Sticky Fingers, kde se pracuje s podobnými náladami a jak vidno, stále to zabírá. Klavírní party v pozadí jsou součástí instrumentace, ale nijak nápadněji nevyčnívají, zato Wymanova baskytara má zaostřený důraz, třebaže nehraje nic neobvyklého, co bychom ještě neslyšeli jinde.

DEAR DOCTOR – další skladba je country-blues v tom nejlepším pojetí. Nikdo si tady na nic nehraje. Všichni naopak míří přímo na branku a správně se zde frázuje jak ve zpěvu tak v nástrojové instrumentaci. Hospodský charakter zve k řadě různých improvizací. Brian Jones hraje na foukací harmoniku a společně s Richardsem se dělí o kytarové party. I tahle skladba je předobrazem některý skladbám na Sticky Fingers. Stones se zde navíc mají čas ještě pitvořit ve své chlapské pospolitosti a dodat ještě více věrohodnosti v téhle valčíkové záležitosti….

PARACHUTE WOMAN – tako tohle je blues podle mého gusta. Údernost rytmiky a odstíněný sound syrové elektrické kytary v pozadí. Důležitá práce basů a Wattsových zemitých bicích. Jones kouzlí na elektrickou kytaru svými přiznávkami a já zase vidím zakouřenou krčmu, kde se povalují povadlé krásky a přiopilí drsňáci přemýšlejí, komu by dali pěstí. Foukací harmonika je výtečná a skvěle dokresluje celkovou atmosféru. Výtečná skladba po všech stránkách…..

JIG-SAW PUZZLE – hezky zvonící akustické kytary a botttleneck na elektrické kytaře. Wymanova baskytara velmi přesvědčivě doluje svoje basové tóny a klavírní party jenom jemně domodelovávají celkový sound. Prvoplánově sdělné a přehledné a proto podmanivé a strhující, i když zde nemáme co do činění s nějakými závratnými instrumentálními výkony kytaristů, které byly v dané době žádány. Řekl bych, že to v té době od Stones nikdo neočekával a kapela si zachovávala především svou nutnou dravost a neučesanost, hlavní poznávací znaky s čitelnou melodií a o to tu vlastně šlo nejvíc…..

STREET FIGHTING MAN – další výrazná úderná skladba dravější rockové podoby. Úderný riff dělá divy a Rolling Stones dokázali s tímto materiálem pracovat podle svých představ, kde vedle úderných kytar nechybějí četné percussion, klavír, ale i tympány a mírný odér orientu, který demonstruje psychedelickou scénu dané doby. Skladba má ovšem ve svém textovém sdělení společenský podtón pouličních bojovníků proti sociální nerovnosti odkazující na stávky a revolty studentské, ale i pouliční mládeže r. 1968, silné zejména v Paříži…..

PRODIGAL SON – výtečná ukázka akustického blues. Rolling Stones se tak těsně přibližují lidovému černošskému blues z mississippské delty. Ohýbání akordů a tónových variacích se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Interpretační model je výtečně odposlouchaný od černošských bluesmanů. Rozehrávání základního motivu má svou vnitřní sílu a přesvědčivost a zalézá mi pod kůži a už tam zůstává. Parádní příklad jednoduché a přitom úderné písně….

STRAY CAT BLUES – další skladba nás vrací k údernému jadrnému bigbítu, ve kterém byli Rolling Stones vždycky nejosobitější. Nad hutnou zemitostí kvílí dlouhé tóny Jonesovy elektrické kytary a rovněž i bubenické přechody Wattse jsou velmi čitelným poznávacím znakem. Sociální podtón ulice bez poetických příkras nám nabízí sociální variantu rocku šedesátých let, do kterého vstupují psychedelické prvky prostřednictvím aplikovaných percussion a přeznívajících tónů, které zvolna gradují v jakémsi chaotické směsí tónů a neopracované drsnosti, dotahované dlouhými kytarovými tóny……

FACTORY GIRL – akustické skladby tvoří významnou část tohoto stoneovského opusu. Zvonivé španělské kytary mají svou barvitost, ale nepostrádají údernost a teď dokonce do tématu vstoupí i housle Rika Gresche (pozdější baskytarista Blind Faith a Family). Žádnou závratnou harmonickou strukturu zde nehledejte, opět se vychází ze základního motivu, na kterém se staví emocionální projev za doprovodu čitelné instrumentace a Stones zde oslovují svým pozorovatelsky šťouravým pohledem dělnici z fabriky a milostnou poezie vytěsňují spíš negativistickými postřehy a country-blues jako hudební forma se k dané tématice hodí víc než co jiného…..

SALT OF THE EARTH – další kytarové téma doprovázené klavírními nástupy a sborovým zpěvem, které přivádí nástup gospelu a soulového prožitku a opět základní akordické výměny, žádná sofistikovaná témata nebo instrumentální zapeklitosti. Tohle se prostě od Rolling Stones neočekává a tak vnímáme použití tympánů a stále gradujícího klavíru, který udržuje společně s údernými kytarami napětí a svižnost až do samého ukončení písně….

Obal amerického vydání Beggars Banquet se lišil od britského (jak bylo jejich „dobrým“ zvykem) a já musím ještě připodotknout, že mě fascinoval i vnitřní motiv kolektivní zámecké žranice, kde se Stones jako rozmařilá upadající šlechta válí kolem stolu plných lahůdek. Nic nemohlo věrněji demonstrovat obsah a smysl celého alba! Americké vydání neváhalo provokovat už motivem záchodu popsaným různými vzkazy. Na svou dobu opravdu hodně odvážný design, který v Británii neprošel, ale v USA, kde měli Stones vždycky silné zázemí u svého publika ano. Album rád poslouchám a beru ho takové jaké je, když se mi bude stýskat po instrumentálních pasážích kytar, varhan a dechové sekce, sáhnu po jiné kapele. Tady je všechno jak má být. Pět hvězdiček albu nabídnu s mírně odřenýma ušima....