Petr Gratias - @ 08.04.2012 | #

Třebaže jsem sledoval začátky Rolling Stones s jistým zaujetím (ta dravost byla fascinující), mohu říci, že komplexně se mi jejich řadová alba příliš nelíbila. Řekl bych, že to byla tzv. singlová kapela. Studiová alba mi připadala nedotažená a místy s menším množstvím invence, kterou kapela na koncertech doháněla maximálním výkonem na doraz.
Jinými slovy: na koncertě byli Rolling Stones vždycky silnější než ve studiu, ale pak se objevilo album Beggars Banquet a já pozměnil názor. Tohle album jsem jako první akceptoval od „nejstarších britských chuligánů“ se vším všudy a myslím, že také zahájilo další sérii zajímavých a umělecky vyrovnaných alb. Proto se domnívám, že nezaškodí, podívat se mu trochu zblízka na zoubek……

SYMPATHY FOR THE DEVIL – už od prvopočátku cítím, že se zde bude dít něco nezvyklého. Šamansky čarodějnický úvod koketuje se satanismem v obsahu textu a poměrně odvážně provokuje konzervativní britskou středostavovskou společnost. Kapela šlape a dusá ve správných proporcích – Nicky Hopkins na klavír a výborné basové party Billa Wymana jsou sledovány percussion a houkavými sbory nad výtečně frázujícím Mickem Jaggerem. V mezihře prošvihne hudební terén elektrická kytara Keithe Richardse. Je syrová, jakoby neučesaná, ale žádaná. První kytarista Brian Jones je stále v řadách kapely, ale jeho použitelnost pro nahrávání zvolna a neodvratně klesá do nenávratna, díky heroinu, alkoholu a astmatu, se kterým zápasí. Výtečně úderná skladba, jež patří do zlatého fondu hudební tvorby Rolling Stones. Nic neztrácí ze své erotické lechtivosti a její vibrace neustávají ani po čtyřiačtyřiceti letech… Dobře zvolený song na úvod!

NO EXPECTATIONS – baladická skladba s klouzavou steel-kytarou a údernou akustickou kytarou. Melancholická, hladivá, podmanivě konejšivá záležitost s nádechem blues ve výrazu. Jagger zpívá zaníceně a přesvědčivě. K podobnému modelu písně se Rolling Stones vracejí na pozdějším albu Sticky Fingers, kde se pracuje s podobnými náladami a jak vidno, stále to zabírá. Klavírní party v pozadí jsou součástí instrumentace, ale nijak nápadněji nevyčnívají, zato Wymanova baskytara má zaostřený důraz, třebaže nehraje nic neobvyklého, co bychom ještě neslyšeli jinde.

DEAR DOCTOR – další skladba je country-blues v tom nejlepším pojetí. Nikdo si tady na nic nehraje. Všichni naopak míří přímo na branku a správně se zde frázuje jak ve zpěvu tak v nástrojové instrumentaci. Hospodský charakter zve k řadě různých improvizací. Brian Jones hraje na foukací harmoniku a společně s Richardsem se dělí o kytarové party. I tahle skladba je předobrazem některý skladbám na Sticky Fingers. Stones se zde navíc mají čas ještě pitvořit ve své chlapské pospolitosti a dodat ještě více věrohodnosti v téhle valčíkové záležitosti….

PARACHUTE WOMAN – tako tohle je blues podle mého gusta. Údernost rytmiky a odstíněný sound syrové elektrické kytary v pozadí. Důležitá práce basů a Wattsových zemitých bicích. Jones kouzlí na elektrickou kytaru svými přiznávkami a já zase vidím zakouřenou krčmu, kde se povalují povadlé krásky a přiopilí drsňáci přemýšlejí, komu by dali pěstí. Foukací harmonika je výtečná a skvěle dokresluje celkovou atmosféru. Výtečná skladba po všech stránkách…..

JIG-SAW PUZZLE – hezky zvonící akustické kytary a botttleneck na elektrické kytaře. Wymanova baskytara velmi přesvědčivě doluje svoje basové tóny a klavírní party jenom jemně domodelovávají celkový sound. Prvoplánově sdělné a přehledné a proto podmanivé a strhující, i když zde nemáme co do činění s nějakými závratnými instrumentálními výkony kytaristů, které byly v dané době žádány. Řekl bych, že to v té době od Stones nikdo neočekával a kapela si zachovávala především svou nutnou dravost a neučesanost, hlavní poznávací znaky s čitelnou melodií a o to tu vlastně šlo nejvíc…..

STREET FIGHTING MAN – další výrazná úderná skladba dravější rockové podoby. Úderný riff dělá divy a Rolling Stones dokázali s tímto materiálem pracovat podle svých představ, kde vedle úderných kytar nechybějí četné percussion, klavír, ale i tympány a mírný odér orientu, který demonstruje psychedelickou scénu dané doby. Skladba má ovšem ve svém textovém sdělení společenský podtón pouličních bojovníků proti sociální nerovnosti odkazující na stávky a revolty studentské, ale i pouliční mládeže r. 1968, silné zejména v Paříži…..

PRODIGAL SON – výtečná ukázka akustického blues. Rolling Stones se tak těsně přibližují lidovému černošskému blues z mississippské delty. Ohýbání akordů a tónových variacích se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Interpretační model je výtečně odposlouchaný od černošských bluesmanů. Rozehrávání základního motivu má svou vnitřní sílu a přesvědčivost a zalézá mi pod kůži a už tam zůstává. Parádní příklad jednoduché a přitom úderné písně….

STRAY CAT BLUES – další skladba nás vrací k údernému jadrnému bigbítu, ve kterém byli Rolling Stones vždycky nejosobitější. Nad hutnou zemitostí kvílí dlouhé tóny Jonesovy elektrické kytary a rovněž i bubenické přechody Wattse jsou velmi čitelným poznávacím znakem. Sociální podtón ulice bez poetických příkras nám nabízí sociální variantu rocku šedesátých let, do kterého vstupují psychedelické prvky prostřednictvím aplikovaných percussion a přeznívajících tónů, které zvolna gradují v jakémsi chaotické směsí tónů a neopracované drsnosti, dotahované dlouhými kytarovými tóny……

FACTORY GIRL – akustické skladby tvoří významnou část tohoto stoneovského opusu. Zvonivé španělské kytary mají svou barvitost, ale nepostrádají údernost a teď dokonce do tématu vstoupí i housle Rika Gresche (pozdější baskytarista Blind Faith a Family). Žádnou závratnou harmonickou strukturu zde nehledejte, opět se vychází ze základního motivu, na kterém se staví emocionální projev za doprovodu čitelné instrumentace a Stones zde oslovují svým pozorovatelsky šťouravým pohledem dělnici z fabriky a milostnou poezie vytěsňují spíš negativistickými postřehy a country-blues jako hudební forma se k dané tématice hodí víc než co jiného…..

SALT OF THE EARTH – další kytarové téma doprovázené klavírními nástupy a sborovým zpěvem, které přivádí nástup gospelu a soulového prožitku a opět základní akordické výměny, žádná sofistikovaná témata nebo instrumentální zapeklitosti. Tohle se prostě od Rolling Stones neočekává a tak vnímáme použití tympánů a stále gradujícího klavíru, který udržuje společně s údernými kytarami napětí a svižnost až do samého ukončení písně….

Obal amerického vydání Beggars Banquet se lišil od britského (jak bylo jejich „dobrým“ zvykem) a já musím ještě připodotknout, že mě fascinoval i vnitřní motiv kolektivní zámecké žranice, kde se Stones jako rozmařilá upadající šlechta válí kolem stolu plných lahůdek. Nic nemohlo věrněji demonstrovat obsah a smysl celého alba! Americké vydání neváhalo provokovat už motivem záchodu popsaným různými vzkazy. Na svou dobu opravdu hodně odvážný design, který v Británii neprošel, ale v USA, kde měli Stones vždycky silné zázemí u svého publika ano. Album rád poslouchám a beru ho takové jaké je, když se mi bude stýskat po instrumentálních pasážích kytar, varhan a dechové sekce, sáhnu po jiné kapele. Tady je všechno jak má být. Pět hvězdiček albu nabídnu s mírně odřenýma ušima....

Petr Gratias @ 09.04.2012 16:32:54 | #
Zdravím OHNOTHIMAGENE...
díky za upřesnění...
No je tady asi problém, určití fanoušcí Stones berou Briana Jonese jako sólového kytaristu kapely před příchodem Micka Taylora. Já si to osobně doslova nemyslím, Keith Richards hrál asi "víc" než jen běžné begleity, ale otázka stojí, odkdy dokdy byl vlastně Jones tím "sólovým" kytaristou a odkdy už byl jenom v rámci kapely jejím členem? Měl v téhle partě od začátku významné postavení a nebylo tak jednoduché ho z kapely vyhodit, jako to udělal Waters s Wrichtem v Pink Floyd po The Wall (a Gilmour a Mason - a zejména Mason, tomu nedokázali zabránit).
Četl jsem story od Rolling Stones a Brian Jonmes nebyl jenom kytaristou do počtu. Dokázal hrát na více nástrojů než ostatní a dotvářel nezastupitelným způsobem sound kapely, i když to nebyl žádný Beck, Clapton, Page, Lee, Townshend nebo Hendrix.
Tvůj názor by mě zajímal... díky za Tvoje postřehy.
Bylo kolem mně pár specialistů na Rolling Stones, ale za ta léta se mě z nich nepodařilo "vypáčitů nějakou osvětlující odpověď....
Zdravím!