Reakce na recenzi:

tykeww - @ 14.12.2013

Po rozporuplně přijímaném (a podle většiny nepovedeném) psychedelickém úletu Their Satanic Majestic Request se Stones vrátili zpět na zem a v tu dobu stanuli na počátku nové éry, a sice éry ucelených alb s vysokou úrovní (ale ne že by Aftermath nebo Between The Buttons nestály za to). Prvním z takovýchto zářezů v kamenné diskografii byla deska The Beggar’s Banquet. Na první pohled zaujme obal v kávovém tónu a minimalistickým ozdobným písmem, který v Británii nahradil Warholovy veřejné toalety. Už od prvních zvuků je jasné, že jde o něco velkého. SYMPATHY FOR THE DEVIL je jedna z největších pecek historie rock’n’rollu. Je skvěle vygradovaná a Keithovo zkreslené sólo skvěle dokresluje drsný text. Ovšem bylo by krajně nespravedlivé označit „žebráka“ jako album tohoto hitu. Následující „stounovské country“ NO EXPECTATIONS je totiž nádherně zasněná a má jen velice těžko opakovatelnou atmosféru, stejně jako následující bluesovka DEAR DOCTOR. Akustické smýšlení alba spoustu fanoušků překvapuje, ale tohle je jedna z nejpřirozenějších a nejpříjemnějších poloh Stones. Další bluesovou skladbou je i PARACHUTE WOMAN, vynikající zejména údernými bicími Charlieho Wattse a foukací harmonikou. JIGSAW PUZZLE je tuze zajímavou a tak trochu pozapomenutou skladbou. Ten akordový postup a celková nálada mě ale omračují.

Druhou stranu otevírá další Stouní hitovka, tvrdší, ale z tónu alba nevybočující STREET FIGHTING MAN. Jonesova hra na sitár dodává skladbě cosi magického. Písní PRODIGAL SON se vracíme zpět k akustickému blues. Na této platformě byli Stones výjimeční. STRAY CAT BLUES je opět z rodu tvrdších stounovek. Rolling Stones dokázali hrát zatraceně tvrdě, pro mě jsou mnohem tvrdší než nějací zoufalí speedmetalisti. FACTORY GIRL je jedna z mých nejoblíbenějších částí alba. Je to country? Je to blues? Jsou to Stones. SALT OF THE EARTH je neuvěřitelně příjemný epilog jednoho z mých nejmilejších alb. V záhlaví svítí pět hvězdiček a já doufám nemusím říkat proč.