Rolling Stones, The - Beggars Banquet (1968)
Reakce na recenzi:
Akana - @ 27.06.2014
Přestože za žádnou z předchozích desek včetně rozporuplně přijímané Their Satanic Majesties Request se Stones nemusí nijak červenat, až teď si všechno doopravdy sedlo kam mělo. Beggars Banquet zahajuje několikaletou spanilou jízdu, během níž skupina vysolila čtyři nepřekonatelné grály syrového rock'n'rollu s bluesovými a countryovými kořeny a neoddiskutovatelným vlastním copyrightem.
Na tomto albu prodělali Rolling Stones ráznou a důslednou proměnu. Skoncovali s psychedelií, hippie dekoracemi, nástrojovým hračkářstvím i zbytečnými snahami trumfnout liverpoolské kvarteto a zaostřili na syrové americké tradice, od nichž se ve svých začátcích odráželi. Protože právě opuštěné tendence byly hodně spojené s instrumentální všestranností Briana Jonese, vtírá se otázka, jestli zmenšující se prostor pro jeho aranžérské ornamenty nebyl jedním z faktorů, které ho čím dál víc vzdalovaly zbytku kapely, nebo jestli naopak Jonesova stále problematičtější hráčská použitelnost nezapříčinila příklon k drsnějšímu zvuku. Každopádně je na Beggars Banquet stále plnohodnotným členem a sem tam ještě do písní protlačí nějaký ten nerockový instrument jako mellotron (Jigsaw Puzzle) nebo sitár (Street Fighting Man). Zásadní vliv na celkový dojem už ale přebírají Jagger s Richardsem.
Obě strany původní LP desky otvírají skladby, které vešly do historie. Sympathy for the Devil, provokativní, Bulgakovem inspirovaná sebeobhajoba Lucifera a jeho podvratného vlivu na chod dějin, rozjíždí tribální bubínky a energické piáno, mezi Jaggerův expresivní zpěv se zařezávají strohé Richardsovy kytarové šlehy a nesmrtelné houkání sboru, v němž figurují i tehdejší múzy obou Glimmer Twins, Anita Pallenberg a Marianne Faithfull. Street Fighting Man se snaží reflektovat sociální napětí v tehdejší společnosti, ale v první řadě je to neskutečně nadupaná, ostrá rocková pecka.
V písních No Expectations, Dear Doctor a Factory Girl se výrazně otiskl vliv country, ale v podání Rolling Stones to samozřejmě neznamená nic nashvillsky třpytivého. Z jejich nečesaného pojetí žánru jsou spíš cítit prach, mozoly, whisky, tabák a fazole. A samozřejmě je tu blues, jednou temné a hlasité (Parachute Woman) podruhé akustické, dřevně mississippské (Prodigal Son od Roberta Wilkinse). Hymnický závěr Salt of the Earth s gospelovým sborem a společně pějícími Jaggerem i Richardsem ustavuje další ze stounovských trademarků. Všechno dohromady tvoří bezchybnou kolekci, dospěle sebevědomou i chuligánsky nevycválanou. Mickovy stále ohebnější hlasivky, Keithova kytara (přímo božský zvuk má ve Stray Cat Blues) i jejich společné autorství, Charlieho a Billova nesmiřitelná rytmika i slábnoucí vklad nešťastného Briana tady začaly psát novou definici rock'n'rollu.
Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz