horyna - @ 21.03.2019 | #

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

northman @ 24.03.2019 08:56:03 | #
horyna: před padesáti lety jsem to měl s Rolling Stones stejně jako ty a JardaP. Znal jsem od nich jejich hity jako Satisfaction, Honky Tonk Woman, Jumpin´Jack Flesh ..... Celá deska se mi nelíbila žádná včetně téhle, kterou měl starší kamarád na vinylu ve sněhobílém rozevíracím obalu. Při prvním poslechu Sticky Fingers mi vadily dechy, ale pak jsme měli puštěnou desku od Stones a popíjeli jsme u toho nějaký čučo a při Honky Tonk Woman s parádní kytarovou hrou Micka Taylora jsem si uvědomil jaká skvělá jsou Rolling Stones kapela. Nelíbí se mi od nich všechno desky Emotional Rescue, Undercover, Dirty Work jsou těžký propadáky a desky po Exile On Main Street se mi až na Some Girls a Tatoo You moc nelíbí. Zkuš si poslechnout jak ti radí Let It Bleed, to je moje nejoblíbenější deska a taky výběr Through Past Darkly, kde jsou jejich největší hity.