Rolling Stones, The - Exile on Main St. (1972)
Reakce na recenzi:

Dokážu pochopit, když toto album někdo zatvrzele odmítá kvůli jeho délce a nepřehlednosti. Z důvodu vysokého počtu písní je to celkem logické. Mně také trvalo strašně dlouho, než jsem jej v sobě dokázala vstřebat. Další a další poslechy se konečně staly něčím víc, než jen rutinní záležitostí a nudnou zábavou.
V hudbě Rolling Stones je ukryta celá paleta různých stylů, vždy dokonale navařených na rock´n´roll. Stejně jako většina rockerů nemám ani já ráda klasické americké country. Jenže způsob, jakým tento styl "stouni" ve své produkci upravují, je velice moderní a má tah. Vezmou ho, připojí k němu svůj typický rockový podklad a vznikne úchvatný kočkopes.
Dnes je tento materiál vnímán jako umělecký vrchol kapely, ale když deska vyšla, názory kritiků se na ni značně různily a leckdo byl zaskočen dřevním soundem a jistou neproniknutelností materiálu, který tíhl k americkému blues a folku. Skladbami, jejichž krásy odhalujete až s nějakým desátým poslechem, se totiž vinou linky nejrůznějších možných nástrojů - od dechové sekce přes několik klavírů a kláves až po nejrůznější typy kytar. Syrový (ovšem v žádném případě ne ledabylý) naturel tohoto tradicionalistického materiálu nejde přeslechnout.
V dobách kdy se art-rockové kapely soustředily na mocné a výpravné koncepty, přišli "stouni" s něčím opačným. Vytvořili umělecké dílo pomocí dřevních bluesových a rock´n´rollových postupů. Na desce hostuje i nemalý zástup doprovodných zpěvaček, tu a tam zazní gospelový chorus či part blízký jižanskému naturelu. Ovšem základ tvoří především kytary a americký bluesový zvuk. Po gradující a vypulírované stadiónové desce, jakou byla Sticky Fingers, najednou kapela působila hodně dřevně, když tedy vynecháme výraz "primitivně" a nahradíme jej spíš něčím jako "stylově".
Pro mnohé rockové fanoušky značí Exile on Main St. nejen nepřekonatelný milník diskografie Rolling Stones, ale i jedno ze zásadních děl historie rockového žánru. Pro jiné jde o prubířský kámen, který dá opravdu námahu soustředěně zvládnout. Každopádně jde o vynikající hituprostou desku pro fajnšmekry, kteří se nebojí zdlouhavého naposlouchávání a hledání skvostných detailů. Člověk musí být rovněž milovníkem tradiční americké hudby a nesmí se šklebit při poslechu boogie a blues, zde mnohokrát ozvláštněných aranžérskými vychytávkami z dalších hudebních oblastí. Všechno dohromady tak utváří mimořádný materiál, který se vám odmění měrou vrchovatou, když mu dáte dostatek času.
Egon Dust @ 22.07.2018 08:43:37 | #
Vynikajúca recenzia, Terka. Obdivujem ako si to popísala. Absolútne sa stotožňujem s tvojim popisom a názorom. Sranda, že vo francúzskom Provensálsku vo vile Keitha Richardsa nahrali tento ´´americký skvost. Platňa je to vynikajúca a keďže si nemenovala skladby (keďže skutočne je tam fakt takmer všetko zaujímavé svojim spracovaním) vymenujem srdcovečky, ktoré mi k srdcu svojou autentickosťou a prednesom prirástli. Menovite top je u mňa gospel soul rock ballad ´´Let it loose´´, parádne ak nie (okrem zvučky v Tropical Heat :D ) najlepšie reagge ´´Shine a light´´ čož je nadčasové, viem si ho dokonca v dnešných rádio-hitoch predstaviť. Keithová ´´Happy´´ je jednoznačne rovnocenná s desiatkami jaggerom naspievaných hitov a ten refrén , hneď mi je jasné od koho Jano Siláž a Jožo Čuráž zobrali chytľavé refrény, bez odvolávania na prispaté Chicago :). Nášlapy ako ´´Rock off´´, či ´´Rock this joint´´ ešte aj tam cítim ´´´Kamikadze lásky´´ singlovku od Elánu z roku 1982. Je to ďalších kvantum parádnych aj čisto akustických vecí, len nejdú mi názvy do hlavy. S tým kontrastom na art rockových dinosaurov, ktorým už smrť niekde v zákulisí dýchala na hrbet a z ktorých podaktorí ešte povstali. Stouni prežili všetko. Ich hudobné spermie ožili v ďalších legendách ako Guns n Roses (Axl miloval Stounes, v rozhovoroch sa na nich, na rozdiel od Čuráža, často odvolával), Aerosmith, z novších Strokes, dokonca Kings of Leon, Jack White boli v dokumente venovanom tomuto legendárnemu dielu. Exile je návratom v k podstate je to znovuobjavenie naturálnych zdrojov s mierne novou príchuťou. Zimomriavky z ´´Let it loose´´ tu zostanú navždy. Spojili rock n roll s gospelom dávno pred Bowiem, Gabrielom a Cockera nerátam. Ďakujem Progboardu za možnosť propagovať tieto diela a Vám recenzistom , že šírite parádnu nadčasovú hudbu.