Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.09.2019

Tohle album vznikalo s řadou porodních bolestí značně dlouhou dobu v dnes už legendárním stounovském mobilním studiu. Spolupracovala na ní řada hostů, albu určitě hodně pomohla fluktuace hudebníků mezi nástroji.

Hot Stuff rozjíždí album v přitažlivém funkovém kabátu a vedle Keitha Richardse tu na kytaru řádí i hostující Harvey Mandel. Nakažlivá, hormony nadupaná palba s vícehlasy. Hand of Fate je houpavá, s divě sólujícím Wayne Perkinsem. Chce-li někdo vědět, co to Stouni jsou, můžu klidně ukázat sem. Cherry Oh Baby s výživnou kytarou Ronnieho Wooda je v podstatě cover reggae od Erica Donaldsona z roku 1971. Ač tento styl jinak moc nemusím, tady má solidní parametry. Jednou z nejpůsobivějších balad Stounů je nejdelší Memory Motel. Jagger se tu opírá do hlasivek naplno, přidává klavír a Richards koření svým elektrickým Fender piánkem. Z pera Rona Wooda pocházející Hey Negrita je silně rytmicky založeným hutným rockem, tandem Watts/Wyman se nezastaví. Varhany a harmonie tu dodal Billy Preston, který nechal na celém albu značný otisk. Melody má díky perkusím Iana Stewarta, výbornému piánu a trubkám Arifa Mardina překvapivý, ale slušivý šat. Navíc přidává dojemné vícehlasy. Jaggerův klavír a hlas, Perkinsovy skvělé akustiky a Hopkinsovy ARP struny. To jsou pilíře, na kterých je vystavěn skvost Fool to Cry, kde musí ronit slzy snad i led a skály na dalekém severu. Crazy Mama je závěrem ve středním tempu, Mick Jagger se vedle piana zhostil i kytary a Keith Richards pro změnu basy. Riffy a sóla tu drtí Ron Wood, až do fade-outu...

Album patří k těm, kterým šutry daly tradiční punc kvality. Sedmdesátky byly u nich dost nevyrovnané, ale hostující hudebníci a řada nových prvků a stylů album rozhodně oživila. S čistým svědomím za čtyři.