Rolling Stones, The - Black and Blue (1976)
Side One:
01. Hot Stuff (5:20)
02. Hand of Fate (4:28)
03. Cherry Oh Baby (3:53)
04. Memory Motel (7:07)
Side Two:
05. Hey Negrita (4:58)
06. Melody (5:47)
07. Fool to Cry (5:04)
08. Crazy Mama (4:34)
All songs written by Mick Jagger and Keith Richards
except "Cherry Oh Baby" (Eric Donaldson),
"Hey Negrita" (Jagger, Richards & Ronnie Wood)
and "Melody" (Jagger, Richards & Billy Preston)
Released 23 April 1976
Recorded December 1974 - February 1976
Length 41:24
Produced by The Glimmer Twins
Obsazení:
The Rolling Stones:
Mick Jagger – lead backing vocals, percussion, rhythm guitar on "Crazy Mama" and electric & acoustic piano on "Memory Motel" and "Fool to Cry"
Keith Richards – guitar, backing and lead vocals, Fender Rhodes electric piano on "Memory Motel" and bass guitar on "Crazy Mama"
Ronnie Wood – guitar on "Cherry Oh Baby" and "Crazy Mama", lead guitar on "Hey Negrita" and backing vocals on "Hot Stuff", "Hand of Fate", "Memory Motel", "Hey Negrita" and "Crazy Mama"
Bill Wyman – bass guitar and percussion
Charlie Watts – drums and percussion
Additional personnel:
Ollie Brown – percussion
Nicky Hopkins – piano, organ on "Cherry Oh Baby", ARP String Ensemble on "Fool to Cry"
Harvey Mandel – electric guitar on "Hot Stuff" and "Memory Motel"
Arif Mardin – horn arrangement on "Melody"
Wayne Perkins – acoustic and electric guitar on "Hand of Fate", "Memory Motel" and "Fool to Cry"
Billy Preston – backing vocals, harmony vocal on "Melody", piano on on "Hot Stuff", "Hand of Fate", "Hey Negrita", "Melody", and "Crazy Mama", organ on "Hey Negrita" and "Melody", keyboards, string synthesizer on "Memory Motel"
Ian Stewart – percussion
Tohle album vznikalo s řadou porodních bolestí značně dlouhou dobu v dnes už legendárním stounovském mobilním studiu. Spolupracovala na ní řada hostů, albu určitě hodně pomohla fluktuace hudebníků mezi nástroji.
Hot Stuff rozjíždí album v přitažlivém funkovém kabátu a vedle Keitha Richardse tu na kytaru řádí i hostující Harvey Mandel. Nakažlivá, hormony nadupaná palba s vícehlasy. Hand of Fate je houpavá, s divě sólujícím Wayne Perkinsem. Chce-li někdo vědět, co to Stouni jsou, můžu klidně ukázat sem. Cherry Oh Baby s výživnou kytarou Ronnieho Wooda je v podstatě cover reggae od Erica Donaldsona z roku 1971. Ač tento styl jinak moc nemusím, tady má solidní parametry. Jednou z nejpůsobivějších balad Stounů je nejdelší Memory Motel. Jagger se tu opírá do hlasivek naplno, přidává klavír a Richards koření svým elektrickým Fender piánkem. Z pera Rona Wooda pocházející Hey Negrita je silně rytmicky založeným hutným rockem, tandem Watts/Wyman se nezastaví. Varhany a harmonie tu dodal Billy Preston, který nechal na celém albu značný otisk. Melody má díky perkusím Iana Stewarta, výbornému piánu a trubkám Arifa Mardina překvapivý, ale slušivý šat. Navíc přidává dojemné vícehlasy. Jaggerův klavír a hlas, Perkinsovy skvělé akustiky a Hopkinsovy ARP struny. To jsou pilíře, na kterých je vystavěn skvost Fool to Cry, kde musí ronit slzy snad i led a skály na dalekém severu. Crazy Mama je závěrem ve středním tempu, Mick Jagger se vedle piana zhostil i kytary a Keith Richards pro změnu basy. Riffy a sóla tu drtí Ron Wood, až do fade-outu...
Album patří k těm, kterým šutry daly tradiční punc kvality. Sedmdesátky byly u nich dost nevyrovnané, ale hostující hudebníci a řada nových prvků a stylů album rozhodně oživila. S čistým svědomím za čtyři.
reagovat
Progjar @ 22.09.2019 17:02:59
Skvelý album,skvelá recenzia.
northman @ 22.09.2019 17:15:09
Black & Blue vydal v roce 1976 i Supraphon ve vlastním nerozkládacím obalu. Rolling Stones už v té době nebyli zdaleka ta kapela z konce šedesátých let, písničky na téhle desce nemají sílu písní třeba z Beggars Banquet, nebo Let It Bleed. Z kapely se v sedmdesátých letech stal pojízdný cirkus, který nemohl vystoupit v klubech, rockový dinosaurus se vším všudy. Je pravda, že některé písně na téhle desce jsou slušné. Musím pochválit krásně napsanou recenzi.
EasyRocker @ 22.09.2019 17:31:02
Díky moc za poklonu ... Další jasná moje kapela, takže se o ní píše skoro samo.
Martin H @ 22.09.2019 18:15:30
Stones mají lepší, ale i horší desky, takže ty čtyři hvězdičky odpovídají. Poprvé se zde uvedl Ron Wood, který se stal pro Keithe Richardse nepostradatelným kytarovým parťákem.
Easy, dík za připomínku a fajn recenzi.
Zdeněk @ 22.09.2019 18:15:50
Výborné album, velká pohoda.
Jarda P @ 23.09.2019 05:55:51
Také jsem měl supraphonské vydání a oproti předchozích deskách s Mickem Taylorem pro mě představovalo velké zklamání, které pominulo až albem Steel Wheels.
PaloM @ 23.09.2019 17:55:56
Podobne ako Jarda P, po kúpe LP Suprapnhon veľké sklamanie (žiadny rozkladací obal to nemalo). Špekulácie s vtedy modernými pop žánrami. Teraz som tolerantnejší, znesiem, ale nepatrí medzi mojich favoritov.
northman @ 24.09.2019 03:07:50
PaloM: tahle deska měla v prvním vydání na Virgin rozkládací obal.
PaloM @ 24.09.2019 07:06:14
northman: prepáč, moja chyba. Prehliadol som v tvojej reakcii na začiatku slova "ne-"rozkládacím...
Verím, že originál bol s rozkladacím obalom.
bullb @ 24.09.2019 07:35:46
northman: v podstate súhlasím. Mňa tvorba Stones po roku 1970 vôbec nenadchýna. A do roku 1970 skôr len začiatky, keď hrali prevzaté veci od bluesmanov.
- hodnoceno 2x
- hodnoceno 3x
- hodnoceno 1x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x